Byla jsem v parku s vnukem a s pejsky. Šimon se snažil o otevřenou zlomeninu na prolézačce a mí dva kavalíři hráli hru na „lovce holubů“. Vypadalo to, že se všichni dobře baví včetně pohodových pražských pipin. „Dobrý den, máte tu místo?“ U lavičky se zastavil chlap jak z Večerníčku; hotový Rumcajs. I ten plnovous seděl, jen proporčně by se do televize asi nevešel. Měl určitě dva metry a na váhu dobrých dvě stě kilo. Za ním se táhl přerostlý a děsivě tlustý rotvajler.

Společensky jsem se posunula ke kraji, ale v podstatě jsem uhnula taky proto, že jsem nevěřila, že se ten člověk na „svojí“ polovinu lavičky vejde. Ztěžka dosedl a plácnutím do stehna přivolal pesana. Vybabral z kapsy kus točeňáku a nabídl ho hafovi. S respektem jsem sledovala, jak salám mizí v obrovské tlamě.

„Byli jsme na očkování na veterině,“ chlap  měl hluboký, trochu chraplavý hlas „byla tam taková mladá, asi tomu moc nerozuměla…prý má Argo zhubnout aspoň pět kilo,“ Rumcajs těžce vzdychl a popleskal rotvíka po zadku. Znělo to jako když za mého mládí klepala babička plácačkou koberce. Kdyby takhle poplácal mého Alfa, zbyla by mi z něj hromádka chlupů, ale Argo jen přivíral oči a loudil o další plesknutí.

„Copak může být rotvajler nějaký tintítko? No řekněte,“ otočil se na mně, ale odpověď určitě nečekal, „nemůže. Každý rotvík je přece kus psa, že jo.“
Obrátila jsem se k prolézačce abych se přesvědčila, jak daleko je mně svěřený chlapeček ve svém úsilí o zmrzačení. Bylo to dobré. Slezl z prolézačky a přidal se k lovcům holubů.

„Ptala se mně, čím ho krmím,“ chlapák  promnul pesovi ucho a zalovil tentokrát v druhé kapse. Ve psí tlamě zmizela celá houska, „ no čím, granulema přece, říkám jí a ona hned – a jakýma?“

Šimon šikovně nahnal Fíbě dva holuby přímo před nos, ale protože se fenka nedokázala rozhodnout, kterého chytí, uletěli jí oba.
„A já na to – no nebojte se, dávám mu ty nejlepší, platím sto šedesát korun za kilo, tak to je určitě kvalita, že jo?“ Pán vybalil z papírku karamelu a zastrčil si jí někam mezi vousy.

„Přestal jsem kouřit, tak musím cumlat bonbóny, víte?“ Argo hlasitě polknul a když se nedočkal žádného zájmu, začal slintat. Z obou koutků mu teklo jako když praskne vodovod a páníček si toho všiml, až když měl promáchanou levou nohavici. Nevěřícně zavrtěl hlavou a rozbalil další cukrátko, tentokrát pro psa.

„A dávkování taky dodržujeme, že jo, Argouši,“ rotvajler se zase olízl a upřeně pozoroval, ze které kapsy dostane další dobrotu, „krmíme podle návodu. Mám takovou odměrku, tak vím úplně přesně, kolik mu mám nasypat.“

Moji dva kavalíři se přišli podívat, s kým se to bavím. Kamarádsky očuchali Arga a zase běželi za Šímou.

„Čím to živíte?“ Rumcajs se zamračil a obrovskou rukou zalovil v saku, „to je nějaká chloudovina, ne…nebojíte se, že vám to chcípne?“ Vstala jsem z lavičky a rozloučila jsem se. Začalo se stmívat a my museli domů.

Pán s Argem také vstali a zamířili k cukrárně. Za výlohou tam měli obrovské větrníky, tak na jedno polknutí. M.Č.