Motto:
S nastupujícím stářím některým lidem měkne mozek a stávají se chorobně soutěživými… (Jan Herčík v knize Zvěrolékaři na cestách)

Jednou takhle v únoru, když bylo venku pěkně hnusně, jsem vlastně omylem koukala na televizi a zhlédla kousek reality show Prostřeno.

Byla tam (mimořádně) fajn parta, přišlo mi to docela pěkné a tak jsem vyplnila a odeslala internetový dotazník (kdybych se tenkrát podívala na další díly nebo kdybych měla s přihláškou mazat na poštu, nikdy by se to nestalo) a s pocitem – stejně mně nevyberou – jsem všechno pustila z hlavy.

No, vybrali mně a ač jsem se domnívala, že se takové pořady připravují nejméně půl roku dopředu (mezi tím stačíme doma vymalovat a koupit nový stůl a židle), jeden dubnový týden zavolali z produkce, že se od příštího pondělí točí. Přiznám se, že jsem měla sto chutí z toho vycouvat, ale pak mi napadlo, že je to třeba jeden z posledních parádních adrenalinů, co mně ještě čeká (od té doby zažívám jako na potvoru jeden emoční šok za druhým) a podepsala jsem smlouvu.

Rodina se zachovala naprosto báječně, tedy když pominu dlouhé, všeříkající pohledy a tiché rozhovory, které končily v okamžiku, kdy jsem vstoupila do místnosti. Chlapi uklidili svoje „hračičky“ a dcera Zdeňka (děkuji Ti ještě jednou, Moje, za důvěru a podporu) mi pomohla dokoupit maskovací doplňky – nové sedáky na příšerné židle, látku, která zakryla naší fenkou rozdrbanou sedačku, skleněnou mísu na knedlíky (už jsem věděla, že to bude srnčí svíčková na smetaně s brusinkami) a tak. A jako bonus mi v úterý vyzdobila obývák krásnými květinovými aranžmá v růžovo-zeleno-bílém provedení. Nádhera!!!!

Moje kamarádka Zuzka Beneška mi obroubila damaškový ubrus po babičce a slíbila, že si u sebe nechá v den „D“ naše pejsky, protože mi  produkce nebyla schopna říct, jestli nemá některý soutěžící alergii na psí srst. A pak už jsem si připadala jako člověk, který uklouzne na ledovce – je to rychlé, někdy stojíte, ale většinou máváte zcela nedůstojně rukama a jen se snažíte udržet balanc.

Naše „parta“ byli samí slušní a příjemní lidé – naštěstí a i když nás vzteklý režisér nutil do bulváru, měl (alespoň doufám) smůlu. Bez dlouhých řečí jsme se shodli, že na sebe nebudeme hnusní, ale zároveň že dodržíme to, co jsme podepsali ve smlouvě. Tedy že budeme bodovat bez postranních úmyslů a jinak chovat se podle smlouvy; mimochodem, ta smlouva měla asi šest stránek drobného písma a byly tam pokuty od pěti do sta tisíc za všechno, co by pořad pokazilo nebo zrušilo. Docela síla…

První den, v pondělí, vařila Jitka – veganka. Je to boží žena, v jejíž přítomnosti máte pocit, že vás někdo balí do měkkého, voňavého plédu. Stále vysílá spoustu pozitivní energie, ale kde to bere, těžko říct, takhle z hlavy. Osobně si myslím, že to nemůže dlouho vydržet. K večeři jsme měli spoustu zeleniny, náhražek čehokoliv, masem počínaje a čokoládou konče, no mazec neskutečný. Mocná přírodo, to bylo něco pro mě! Jako zábavu, která je v tomto pořadu hodně důležitá, pro nás připravila posezení u krbu a prozpěvování mantry. Nebyla to žádná příšera příšerná, jak se ze sestříhaného pořadu zdálo. Je moc milá a přátelská holka s pohotovými komentáři a humorem, za který by se nemusel stydět ani Angličan. Její připomínky k „masitým lahůdkám“ nabyly tak příkré, jak je režisér nakonec prezentoval. Za každou větou typu – a tohle je z jakého nebožtíka? – následovalo něco, co to shodilo do legrace. Jíťa si dokáže dělat báječnou psinu hlavně sama ze sebe.

V úterý byl „můj“ den. Napřed jsme šli se štábem nakupovat – bydlím na Pankráci 58 let, tak to bylo pro moje sousedy velké vzrůšo a celý barák byl v pohotovosti. Pak jsem vařila a to, co mi jindy trvá pár minut se pod „okem“ kamery natáhlo na hodinu. Všechno se natáčelo a nejméně 3x po sobě… Krájení cibule, míchání krému nebo ochucování omáčky zabíral kameraman ze všech úhlů a mně teprve posléze došlo, že tohle natahování a zdržování je předem naplánováno, protože oni si nepřejí úspěšný průběh vaření a stolování, ale, jak také jinak v reality show, stres, nervy vypnuté na doraz a pocit, že to ti ostatní mají snazší, když vaří později.

Ve středu jsme byli pozvaní k Nikol. Měla to celé postavené na dokonalé přípravě; jídlo bylo jednoduché, ale moc dobré a program – břišní tanec – naprosto úžasný. Tam mě konečně napadlo, že filosofie pohostinství netkví v jídle, které se připravuje deset hodin, ale v celkové atmosféře a právě v té zábavě. Nicol – vítězka celé soutěže – se také chovala úplně normálně a její „chechtací den“ byly jen šikovně sestříhané výstupy, stejně jako mé „obličeje“ u pana Jaroslava. Ať si o tom říká kdo chce co chce, prostě to, jak jsme hodnotili, bylo opravdu jen a jen na nás, nikdo nás k bodům nenutil.

Ve čtvrtek jsme jeli do Davle k Járovi. Je mu už sedmdesát, ale většinou se chová jako utržený vagón. Stále a hodně mluví a málo kdo se „přes něj“ dostane ke slovu. Z počátku jsme s ním měli fakt docela práci, abychom ho my, ženské, trochu zklidnily, ale je to hodný a moc galantní člověk. Jen kdyby nemiloval naivní „umění“, neměl plnou zahradu přisprostlých vodníků z betonu a barák nacpaný k prasknutí plyšovými zvířátky, tančícími kytičkami a bubnujícími opicemi. Jídlo u něj bylo hodně kořeněné, zábava …no, představil nám svá zahradní díla, ale já jsem si stejně nejvíc ze všeho cenila toho, že měl všude, kde se dalo sedět, pelíšky pro střední, milou, ale naprosto nezvladatelnou kníračku. Jak říkám – hodný člověk. Nemohla jsem ho hodnotit jinak než ostatní, není to žádný chudinka, kterého bych měla ocenit za snahu. Je to chlap a nějakým soucitem bych ho leda urazila.

V pátek vařila Karin, krásná mulatka s psíma očima. Má velmi hezky a jednoduše zařízený byt, připravila nám hovězí carpacio (to bylo něco pro Jitku – jak můžete jíst syrové zvíře?), lososa na víně a mascarpone s horkými malinami. Jako zábavu jsme si měli uvolňovat napětí kreslením při meditativní hudbě. Málem jsem tam usnula, protože jsem byla za celý týden hodně unavená. Spala jsem za těch pět dní celkem asi tak 12 hodin, protože z natáčení jsme se vraceli třeba i v půl páté ráno a druhý den dopoledne jsme točili tzv. vizitky, kdy se nás ptali na zážitky z předchozího večera a na to, co očekáváme od následující návštěvy. No a pak, v 17.00, jsem se zase řítila k někomu do bytu na další jídlo.

A moje bodování? Na rozdíl od ostatních jsem měla výhodu – vím, jak by mělo spravedlivé hodnocení vypadat. Mezinárodní výstavu psů také nemohu začít pískat přísně a pak polevit. Všichni si zasloužili stejně objektivní posouzení bez ohledu na to, že se naše vztahy během týdně měnily, což je pochopitelné. Jenže já se rozhodla hned na začátku týdne, že budu hodnotit jídlo, prostředí, zábavu – vše třemi body, tedy maximum 9,aby bylo pro mne bodování snazší.
Takže Jitka – jídlo 1(tráva mi nic neříká), prostředí 3(byt byl plný pozitivní energie), zábava 1(mantra mi také nic neříká) = 5 bodů
Nicol – jídlo 3 (bylo to výborné i studené, což se o svíčkové říct nedá), prostředí 2(lidmi přeplněné mikro byty moc nemusím, i se štábem nás tam bylo jedenáct), zábava 3(břišní tanec byl super) = 8 bodů
Jára – jídlo 2(ostrá jídla ano, pusa v plamenech NE), prostředí 2(všude čisto i když „plno“ díky plyšákům, maňáskům a loutkám), zábava 1(sprostí vodníci mě neoslovili) = 5 bodů.
Karin – jídlo 2(škoda, že se moučník nepovedl), prostředí 3(byt měla super), zábava 2(malování mi moc nejde) = 7 bodů

Kdyby jste se někdo chtěl do tohoto pořadu přihlásit, mám pro vás hodně rad a nápadů, jak se nezbláznit a třeba i vyhrát.
Tak jo, přežila jsem to, moji milí kavalíři v televizi byli a ověřila jsem si, že pohyb před kamerou je jeden z nejtěžších 
http://www.iprima.cz/prostreno/ucastnici/-adamova na této adrese můžete shlédnout „náš“ díl pořadu. Míša Čermáková