BABIČKY - Delicie Nerková Tisk
Úvod
Napsal uživatel Administrator   
Pondělí, 12 Duben 2010 04:11

Nastoupila jsem do autobusu následujíc vodící Majdu, která mě pohotově dovedla k prázdnému sedadlu. Sama zapadla rychlostí blesku někam k nohám mých sousedů v čtyřsedadlovém prostoru. Nevím jak vy, ale já jsem vždy při nástupu do autobusu městské hromadné dopravy poněkud stresovaná tím, že nikdy nevím, jestli nastupuju správným otvorem, a jestli na místě, kam jsme se psem nastoupili, vůbec nějaké místo pro nás bude. A to ještě nezmiňuji povinně nepovinné vybavení psa náhubkem, s kterým vlastně ani nemůže vodit tak dobře, jak by chtěl.

Zkrátka, zaparkovala jsem já i Majda. Ukázalo se, že se moje psice ovinula kolem nohou nějaké stařenky, které jsem se hned omluvila. Moje omluva však byla oslyšána a stařenka hned spustila takový hezký a nostalgický stařenčí monolog: "Kdepak, vůbec neotravuje, krásně mi hřeje nohy, a jak je přítulná, no pocem, ty jsi ale hezká děvenka (platí to samozřejmě Majdě). Víte, mladá paní (to zase platilo mně), já sama psa mít nemůžu, ale mám psy strašně ráda, a pořád bych nějakého hladila nebo si pochovala, ale jsem už moc stará, a kdyby se se mnou něco stalo, kdo by se o pejska pak postaral? Oni naši mladí sami mají takového toho malého yorkšírka, ale s tím není legrace, buď se bojí tak, že se celý klepe a zalézá nebo je tak hysterický, že ječí a dělá z toho rozčilení loužičky. A já  bych ho chtěla mít ráda, ale on je hrozně protivný. A také nemůžu mít vlastního psa, protože, když chci vidět naše mladé, musím s nimi jet na chatu, a to víte, s dětma je nás do auta pět a ještě ten yorkšírek, a to oni by mě sebou nebrali, kdybych ještě měla psa. A kdy bych je pak vlastně viděla? A tak chodím na procházky po sídlišti hlavně ráno, když je venku hodně pejsků nebo pak později odpoledne, to už se jim zase páníčci vrátí z práce a jdou s nimi na vycházku, a já mám v kapse vždycky něco dobrého a už vím, kterému pejskovi můžu dát pamlsek, a ještě se třeba dáme do řeči s paničkou nebo páníčkem, a tak mi ten den lépe uteče, když mám tyhle kamarády. No tak papa, děvenko (platilo Majdě), uhni mi kousek, já už musím vystupovat. A nashledanou mladá paní (platilo mně), a buďte hodně zdravá (platilo mým očím)."

Vzpomněla jsem si na své dětství.  Bydlela jsemv Praze,  ve vinohradském činžáku, kde na dosah byly krásné parky plné pejsků. Tenkrát byli módní malí pejskové, ale občas  jste potkali i německé ovčáky, kolie nebo dogy. Mně se nejvíc líbil zlatý kokršpaněl Lesanka. Kdykoliv jsem unikla z rodičovské péče do parku, dřív než po kamarádkách, jsem se dívala po známých pejscích, nejlépe tak potkat Lesanku. V kapsách jsem měla něco dobrého. Tak trochu jako ta stařenka v autobusu. Tak trochu jako každý, kdo má moc rád pejsky. Doma jsem psa mít nesměla. Maminka by se sice nechala zlomit, ale s tátou tohle téma bylo tabu. A tak jsem probíhala vinohradské parky s vypůjčenými přáteli člověka, potažmo dítěte.

Vdala jsem se za člověka, který má psy také rád. Na rozdíl od mého bylo jeho dětství dokonale šťastné, protože obohacené přítomností vlčáka Barda. Nevím, jestli to bylo součástí naší manželské dohody, ale bylo jasné, že jak to jen bude možné, opatříme si psa. Zlatého kokra. Konsensus proběhl naprosto hladce. Až na to, že jsme se během dvacetipěti let na psa nezmohli. Stalo se tak z časových a prostorových důvodů.

Když jsem opouštěla povolání pedagoga na plný úvazek, věděla jsem, že stav mého vidění je takový, že se bez psa neobejdu. Celkem se mi to daří. Ale psí babičky, to je něco trochu jiného. Připadalo by mi nelaskavé a tvrdé odmítnout jim ten kontakt s  pejskem, který se pro ně stal už jen dávno zapomenutým snem. Nikdy už psa mít nebudou, i kdyby se nakrásně dostaly domů, nemohou se o pejska postarat. Kdoví, jak to bude s námi, kteří jsou na psa a jeho skvělé služby tak zvyklé - až budeme staré, nemocné, smutné a opuštěné. Možná budeme také rády, když nám někdo dovolí si jeho  psa pohladit.

Při jedné své návštěvě v Domově jsem potkala paní Máriu Tauberovou, slavnou zpěvačku Národního divadla. Dnes už o ní nikdo neví, možná si nějací pamětníci všimli krátké zprávičky v novinách o jejím úmrtí na konci roku 2002. Ale ještě předtím mě jednou odpoledne ve vestibulu Domova pro seniory oslovila stará dáma a požádala o dovolení, jestli si může pohladit mého psa. Umožnila jsem jí to a pak jsme spolu chvíli seděly a povídaly si. Paní Tauberové jsem se vyznala ze svého obdivu k ní i k jejímu hlasu a opernímu umění. Byla moc potěšena a poprosila mě o návštěvu. O týden později jsem jí přinesla květiny a přivedla Majdu do jejího pokoje. Mě si vůbec nepamatovala, ale na Majdu reagovala okamžitě a úplně babičkovsky:  "Ty jsi ale krásná holčička, to je dobře, že jsi za mnou přišla!"

Když se pomazlily, vyprávěla mi paní Tauberová o všech svých psech, kterých bylo hodně a zřejmě jí nahrazovali děti i vnoučata. "A teď už mám jen tohoto" pravila smutně a ukázala mi zlatý přívěšek na svém krku. Zřejmě na něm byl nějaký psí andělíček strážníček, který jí byl hodně drahý. Říkala, že je to dárek od manžela.
Když jsme se loučili s paní Tauberovou, usmívala se a řekla mi: "Umřít se mi ještě nechce, ale teď, když jsem se pomazlila s tou vaší holčičkou, by mi to asi nevadilo".
Paní Tauberová zemřela týden po mé mamince.  Obě byly muzikantky, obě ztrávily konec života v nějakém zařízení, kde nemohou být psi. A obě pro mne zůstanou skvělými psími babičkami, které ještě navíc uměly krásně zpívat.