To je přece jasné, že na žádné mapě světa nenajdete sedmý světadíl. Ten totiž můžete vidět jen u mě doma. Zdánlivě vypadá jako obyčejná knihovna, ale tím se nenechte splést. Sedmý světadíl patří mně a jen mně. Já mu vládnu, já ho spravuji. Patří mi víc než cokoliv ve vesmíru. Nevěříte?

Rád navštěvuji své poddané, s mnohými si dobře popovídám. Někdy jsou to obyčejní lidé, ale mohou to být i básníci, sedláci, čarodějové, lékaři nebo muzikanti. Záleží hodně na tom, jakou mám náladu a s kým chci trávit svůj drahocenný čas. Všemu svému lidu panuji s velkým nasazením. Vím, že když něčemu věnuji poctivou námahu, vrátí se mi zážitek nebo zkušenost k nezaplacení. Mám to rád.

V sedmém světadílu, v mé knihovně, málokdy chybí to, co bych tam očekával, co bych tam fakt chtěl mít. Kdykoliv se mi zamane, vyhledám moře, lesy, řeky, džungle, pouště, pole, potoky, města nebo třeba jen skromné osady někde v divočině. Žijí zde lidé, národy všech ras, věku, pohlaví, historických, náboženských i politických příslušností. Mezi nimi je bezpočet řemeslníků, rolníků, kočovníků, pirátů i flákačů všeho druhu. Svou společnost si mám z čeho vybírat. Stačí mít správnou náladu. A co zvířat tady mám! Od brontosaurů přes pohádkové příšery až k těm umělým, co je ovládají digitální systémy. A taky plyšáky a třeba rybičky v akváriu nebo delfíny či pyraně. Jsem opravdu šťastný, že můžu žít obklopen barvitou různorodostí svého světa. Neumím si představit, že bych to chtěl jinak.

Dnes je Den Speciál. Dnes nikam a nic nemusím. Při pohledu z okna vidím nad sebou smog a hluboko pod sebou ulici a chodník úplně zakrytý půlmetrovou nadílkou mokvavého sněhu. Občas přejde člověk se strnule nahrbenými zády - chtěl by spěchat, ale ten marast mu to nedovoluje. Na konci ulice se nějaký vůz snaží rozhrnout to nadělení alespoň pro průjezd osobních aut. Jsem rád, že já do toho nemusím. Ani slunce dnes nevyjde, to už je teď na beton. S netajeným nadšením si prohlížím hřbety knih v poličkách knihovny. Tak, kam to dneska zajedu, zaletím, zajdu? Stačí mi vztáhnout ruku a mohu cestovat časem i prostorem. Tak co třeba Velikonoční ostrovy ve znamení Kon-tiky? Ne. Na vor se mi dnes nechce. S Himalájským Tygrem na Mount Everest? To tedy ne. Mlhy a sněhu je i tady požehnaně. Možná do podmořského Světa ticha... Anebo se jen tak toulat po hvězdách?

Už vím. Dneska se vydám jako Robinson na úplně opuštěný ostrov. Budu se opalovat na pláži a až budu mít hlad, natrhám si nějaké banány. Vypnu mobil, aby mě nikdo neotravoval. Koutkem oka budu pozorovat moře, jestli se náhodou neblíží nějaká lidožroutská loď s Pátkem na palubě. To by mě otrávilo. Chci být sám a nejvýš z nudy učit papoušky neslušná slova. No ale - krucinál! Já na tu knížku snad nedosáhnu...! Který pitomec mi ji dal až nahoru? Vidím ji, mám ji kousek nad hlavou, ale od konečků prstů vztažené ruky mi k ní chybí aspoň pět cenťáků!

Zvonek - ještě tohle! Do pr--! Vzteklým pohybem otáčím kola svého vozíku směrem ke dveřím. "Ahoj - to jsem já. Můžu dál?" Sousedka. Starší paní, ale ještě hodně akční. Také je dost chytrá. Myslím, že přečetla všechno, co kdy bylo vytištěno. A možná, že i kamenné desky a papyrové svitky. Nedivil bych se. "Přinesla jsem vám to Srdce," hlásí, jen co vkročí do mého bytu. "Představte si, že ho objevila moje sestra v trutnovském antikvariátě. Přidala jsem k němu ještě jedno piškotové. A to moje vlastní navrch. Srdcí není nikdy dost, zvlášť když je venku tak hnusně jako dneska." Stojí u dveří a usmívá se, jakoby vůbec nebyl Den Speciál, ale první máj, lásky čas. Chce mi prostě z toho dnešního dne udělat kýč.

"To jste hodná, Dášo. Myslel jsem, že si to Srdce asi nikdy nepřečtu. Přeci jen je to víc než sto let, co je Amicis napsal," blekotám jako úplný trouba. Původně mě totiž
napadlo, že bych mohl paní Dášu využít k drobné službě. Mohla by mi podat Robinsona Crusoe a pak zase hezky zmizet. Vůbec se nechápu, když se poslouchám:
"To jsem moc rád, že jste se zastavila. Venku je psí počasí a já dnes nikam nemohu. S tím vozíkem se dostanu nejdál k domovním dveřím. Nechcete si se mnou dát kávu? Mohli bychom načít to srdce. Tedy, to piškotové. Určitě bude super, jestli jste ho pekla vy," lichotím jí jako šestnáctiletý zajda.

Šla do kuchyně postavit na kafe. A pak jsme si sedli a povídali si. Také o Srdci, které milovala její maminka a moje babička - tedy každá zvlášť. Moje sousedka hezky vypráví a ještě krásněji naslouchá. Takové chvíle jsou určitě nejen příjemné, ale i užitečné. Jako to sousedčino srdce. Ne to piškotové. Na Robinsona jsem zapomněl. Asi je to tak dobře. Možná, že papouškům by neprospělo, kdyby se naučili neslušně mluvit. No řekněte - co kdyby na ten můj ostrov zavítala nečekaně dámská
návštěva?