Aleno, Vaše ilustrace přesně vyjadřují pohyb, o který v našem časopisu jde na prvním místě, ale zároveň oceňuji i Vaše nápady. Umístila jste nahrbeného kluka do prostředí zoologické zahrady a konfrontovala ho zde s velbloudo-lachtanem anebo pro seriál srovnávání pánve jste vymyslela celou rodinu, a tak se ptám, kam na ty nápady chodíte?

Hm... No víte – já mám to štěstí, že má práce je mým koníčkem a užívám si ji, což je asi tím pádem na výsledku vidět. O každém zadání se snažím přemýšlet komplexně, tzn. specifikovat, komu je "produkt" určen, co má sdělit, jakou formou atd. V případě práce pro Vás vím, že obrázky či grafika jsou určeny širokému spektru lidí, kteří mají společné to, že je něco trápí (bolí). Vy jim pomáháte tím, že je "rozhýbáváte" (určitě na to budete mít odbornější termín), já mohu přispět tím, že díky obrázku nezapomenou, co se od Vás naučili. A když to bude obrázek veselý, jsem přesvědčená, že se nemůže minout účinkem. Ostatně ne nadarmo se říká: veselá mysl – půl zdraví.

Takže před kluka, chudáka hrbatého (či spíše pohodlného, s chybným držením těla), jsem postavila/položila onu kreaturu, aby si uvědomil (a s ním i ti, kteří si to uvědomit potřebují), jak příšerně sám takhle vypadá: hrb na zádech – takový jako má snad jedině velbloud – a schoulená ramena, kvůli kterým pak dlaně směřují nepřirozeně dozadu – jako by měl "lachtaní nemoc".

Podobně jsem postupovala i u kreslené rodinky. Tam už jsme spolu řešily, že tentokrát vytvoříme sérii cviků – v první fázi na rozhýbávání SI kloubů, ale že budeme pokračovat i dalšími cvičeními. Tady jsem chtěla ukázat, že taková věc jako jsou SI klouby (že něco takového je a kde, co se s tím dá dělat, to jsem se dozvěděla až od Vás) mohou potrápit každého a procvičovat že je může také každý. Kdybych v celé sérii kreslila např. jenom mladou holku, může si starý pán říct, že jsou to cviky pro nějaké cácory mladé, hubené. Cácory mladé, hubené by zase nemusely chtít cvičit podle obrázků s oberleným páprďou. Proto jsem vytvořila rodinu s tátou, mámou, dětmi a prarodiči. Postavy u cviků se obměňují, každý si přijde "na své" a možná ten pocit rodiny je také k něčemu užitečný...

Zde jsem tedy celkem obšírně popsala, že na ty nápady nechodím nikam daleko, že je to všechno výsledek vcelku logických úvah a – řekla bych – pozorného vcítění. Ovšem bylo by to chladné, kdybych zapomněla na radost a povzbuzení, které tam můžu "začarovat" a ono pak působí dál.

K ilustrování je třeba talent, ale i ten se musí povzbudit. Prozradíte nám, jaké studium jste absolvovala?

Prozradím. Po absolvování "střední" (Výtvarná škola Václava Hollara v Praze, obor propagační výtvarnictví) jsem byla přijata na univerzitu do Ústí nad Labem na Fakultu užitého umění a designu (ateliér Užitá grafika, vedoucí akad. mal. Michal Slejška). Byla to velmi mladá fakulta, vznikla teprve v roce 2000 a já maturovala v r. 2001. Ta mladost, neokázalost, bujení – to vše vytvářelo příjemně živou atmosféru, navíc studenti "vystrčení" sem ze všech koutů Čech tu tvořili vzácně soudržnou a kamarádskou komunitu (žádní rození mistři světa). Procházka růžovým sadem to ale samozřejmě nebyla. Během bakalářského studia jsem absolvovala dvě semestrální stáže – jednu ve Francii na Ecole des Beaux-Arts v Besanconu, druhou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (Ateliér písma a typografie Františka Štorma). Obě přínosné. Po ukončení čtyřletého bakalářského studia jsem po dalším přijímacím řízení pokračovala navazujícím dvouletým studiem magisterským, to už byl atelier přejmenován na Grafický design II – věrni zůstaneme :-) Státní zkoušky jsem složila v r. 2007.

Vaše jméno zní umělecky a má v sobě humor. Jak se k takovému jménu přijde?

To je tak, když (si) berete svého muže doslova. Nejdřív jsme si z toho dělali legraci, ale pak jsem dospěla k přesvědčení, že to tak být musí, že by to byla zatraceně promarněná šance na něco príma do života. Týden před svatbou jsem zvedla telefon a zeptala se naší "svatební paní", jestli by to vůbec bylo možné. Bylo. Sice se mě pak ještě asi osmkrát zeptala, jestli jsem si jistá, ale já byla a prošlo to. Rodičům mého muže jsem to ale radši řekla až po obřadu :-) Oni to u oltáře naštěstí nezachytili, takže se stále dojatě usmívali – o to zajímavější to bylo pak. U nás doma reagovali všichni postupně a nezávisle na sobě svorným "chichí". Občas si někdo klepe na čelo, co je to za divnou "módní vlnu", ale já to za módní vlnu nepovažuji ani náhodou. Dospěla jsem k tomu tak, že své jméno jsem si chtěla zachovat i nadále (proč bych se ho měla zříkat, to je zase nějaký zvyk z doby, kdy žena přestala viset na své rodině a začala viset na manželovi) no a mužovo příjmení nahrálo na smeč. Většinu lidí ale tahle "skautská přezdívka" (jak to nazval jeden známý) baví a já mám radost, že k rozveselení okolí mi teď stačí už jen tak málo jako se představit.

Ráda bych se zeptala na Vaše další plány životní, profesní a taky cestovatelské?

Zakotvili jsme v Praze-Uhříněvsi, čeká nás poměrně rozsáhlá rekonstrukce bytu, kterou stále doufáme, že stihneme ještě před dětmi, ale nevím nevím, aby to pak nebyla spíš vnoučata. Ale nakonec co, sama jsem se batolila kolem míchačky a vůně malty je jednou z nejlepších věcí na světě.

A v jinak v životě co... Rozvíjet se, udržet se při zdravém rozumu, v nějak fungující schránce a taky aby byla sranda. A co bude navíc...bude navíc.

U profesních plánů to mám zcela konkrétní – vzdělávat se v oboru a vydávat ze sebe to nejlepší, co dokážu. Pomáhat ve smysluplné a záživné komunikaci mezi lidmi, pracovat na profesionální úrovni, hrát fér. Také proto členství v Unii grafických designérů, také proto vykročení na "volnou nohu" navzdor hospodářské recesi.
No a cesty... jelikož s rekonstrukcí na krku nás čekají ponejspíše profláklé "Zlaté písky", pro osvěžení se asi budeme obracet do bezpočetných zákoutí vlasti české. Kterážto je stejně nejkrásnější – neni to tu slaný, člověk se domluví a dá se cestovat velmi nenáročně. My nejraději s kolem nebo s batohem nebo s kánojí nebo s běžkami. Tu sami, tu s kamarády, tu s rodinou.

Když to ale zase někdy vyjde, moc se těším na Krétu. Obráželi jsme ji loni 14 dní na vlastní pěst a setkání s touhle "kolébkou naší civilizace" mě dostalo – nějak to v člověku zarezonovalo. Nadchl mě jejich prostý, tradiční, ale "štavnatý" životní styl. Byla jsem pryč z toho, že procházíme krajinou, kde se odehrávaly události popsané v řeckých bájích, že se koukáme na jeskyni, kde se narodil Zeus... Ta krajina je tam pořád a ti mile "lidští" bozi a polobozi určitě taky.
Jo a kosa řeknou kosa a pluh řeknou pluh – pak aby se tam člověk necítil jako doma.