Míšo, znám Tě jako ženu devatera řemesel a vždy na profesionální úrovni. Současně máme to štěstí, že nám přispíváš do našeho e-časopisu, dovol mi tedy několik otázek.

Poznala jsem Tě jako chovatelku a posuzovatelku plemene Kavalír King Charles Spaniel. Proč právě toto plemeno?

Protože jsem hrozně obdivovala kokršpaněly, ale bylo mi jasné, že do Prahy a na chatu postavenou tenkrát bez oplocení u lesa je to vražedný výběr. Náhodou jsem tam jednou přivezla kamarádku s kokrem a měly jsme o zábavu postaráno. Honily jsme tu lovku po revíru půl dne a každou ránu jsme považovaly za výstřel z flinty nasrknutého hajného…ne děkuji pěkně. No a v roce 1986 jsem úplnou náhodou v televizi zahlédla pořad o nově dovezeném plemeni, které vypadalo jako kokřík malovaný od pana Dysneje. Byla to láska na první pohled a na celý život.

Při práci se psy nelze nepostřehnout, že Tě psi milují. Umíš to s nimi. Mě hned v začátcích, kdy jsem Tě poznala, zaujalo, že na každém kavalíru vidíš dobré vlastnosti, každého pochválíš. Profesně pracuješ s mládeží, a tam tato vlastnost vidět druhého, ocenit ho, je zvláště důležitá. Je možné se tomu naučit? Je možné tuto vlastnost předat mladší generaci?

Ale ano, jde to, jen se do toho nesmí jít silou. Mládež i pejsci musí mít možnost občas sami nějakou situaci vyhodnotit a rozhodnout se, jak budou reagovat. Když je od malička budeme „držet za tlapku“, nikdy se nenaučí být zodpovědní a o to tu jde, mít je pod kontrolou a přitom je nechat v rámci možností dělat věci po svém. A pak je sledovat, objevovat jejich přirozené schopnosti, talent k něčemu, sympatie…Většinou jsem překvapena, co všechno dokážou, je to naprosto úžasné. Jako třeba Tomáš a Dan, když jsme společně psali knihu. Nakládala jsem na ně množství úkolů a oni to všechno zvládli a ještě při tom odmaturovali. Možná Ti to přijde divné, že na lidi a psy beru stejný metr, ale ona to jsou v zásadě mláďata hodně si podobná. Zkouší, co pedagog (páníček) vydrží, potřebují mít zázemí, milují obdiv a dokážou všechno několikanásobně splatit. Kluci tím, že mi ještě po létech volají nebo píšou; jak se mají a co nového na vysoké škole a pejskové svojí oddaností. Ale jak říkám – netlačit na pilu.

Zaujalo mě, že jsou pro Tebe samozřejmostí principy ergonomie práce. Tvůj seriál Zdravá záda na zahradě je souhrn doporučení, kterými se lze vyhnout poškozování páteře při práci na zahrádce. Kdo Tě tomu naučil?

Praxe. Ono se nadarmo neříká, že šedá je teorie, zelený strom života. Pracovala jsem sedmnáct let jako mistrová odborné výchovy na zahradnické škole. Měli jsme tam poměrně důkladně vypracovaná pravidla BOZ (bezpečnost a ochrana zdraví při práci), tedy detailně popsané pracovní postupy s nožem, nůžkami, ochrannými prostředky a oblečením, ale kromě toho, že holky nesměly zvedat víc než 10 kilo se o nějaké ergonomii nedalo vůbec mluvit. Často jsem s žáky pracovala a věř tomu, že zahradničina je těžké povolání; těch záběrů rýčem, potáhnutí hráběmi, hození lopatou, kopnutí motyčkou a těch kilometrů s naloženým kolečkem…Vezmi si, jak jsi „ztahaná“ po víkendu ve Smržovce a to tam na zahradě zdaleka neděláš šest hodin denně a my jsme od dětí chtěli na týdenní praxi opravdu velké výkony. Tam jsem si začala všímat toho, jak by se dalo práci ulehčit. Jsem hodně vysoká, měřím víc jak 180 cm a hrbit se nad nářadím nebo nad nízkým pracovním stolem fakt bolelo. Něco mi řekly starší kolegyně, něco přišlo „samo“, nad něčím jsem musela trochu přemýšlet – třeba nad stoly s výsuvnými nohami do místnosti, kde se aranžovalo. Nakonec to dopadlo tak, že i domácí kuchyňskou linku mám o deset centimetrů vyšší než je běžné.

Znám od Tebe knihu o péči o kavalíra, mám několik kalendářů s kavalíry a kingy, které každoročně připravuješ pro milovníky těchto plemen. Nedávno si překvapila knihou Zpěv draků, kterou jsme doma přečetli jedním dechem. Proč dračí téma?

Představ si, že vyrůstáš v rodině, kde se bez knihy nejde spát; čteš ve vlaku, v metru, v autobuse, v letadle, na pláži, na horách… Když jsme se sestrou jako malé zlobily, tak nám naši za trest sebrali rozečtené knížky a najednou se ocitneš na intru mezi kluky, kteří čtou jen titulky v kině. Hrůza.

Pracuji jako vychovatelka na Domově mládeže, kde jsou přes týden ubytovaní mimopražští studenti. Ti moji jsou všichni ze škol se zaměřením na výpočetní techniku a jejich uvažování 1-0 je nějak mimo moje chápání.

Nosila jsem jim spoustu knížek, ale všechny, podle nich, měly „blbou grafiku“ a nebyly ve „3D“. Teprve když jsem přinesla Dračí dar a Dračí úsvit od Anne McCaffrey, začali někteří z nich číst. Jenže „dračí“ knížky za pár týdnů došly (Eragon ještě tenkrát u nás nevyšel) a tak jsem napsala první kapitolu o Darionovi a přinesla jí do práce. Chlapi řekli, že dobrý a kde že je zbytek. Sdělila jsem jim, že dál to není a pokračování příběhu že napíšeme sami. Chvíli nevěřícně koukali a pak řekli – tak jo.

A můžeme se těšit na pokračování Zpěvu draků? No a prozradíš nám již trochu co hrdiny knihy čeká?

Už jsme s Tomášem začali, tak se to snad povede. Bude se to jmenovat Věrnost draků a chceme zrušit „staré pořádky“… Tak nám drž palce, ať se to dá číst.

A zase se vrátím ke kavalírům, na Sletu kavalírů v červnu v kempu v Železnici u Jičína jsi měla velmi zajímavou přednášku Sex kavalírů, která byla i o velkém pochopení osobnosti kavalírů včetně jejich psychiky. A tak bych se zeptala jest-li máš spočítáno, kolik kavalírů jsi vychovala, kolika kavalírkům jsi pomohla na svět a kolika dvojicím kavalírů jsi pomohla počít?

To fakt nemám tušení. Bylo jich opravdu hodně. Mohu Ti spočítat, kolik štěňat se narodilo u nás doma v pelíšku, ale na to se asi neptáš, viď? Jezdím po celé republice pomáhat při „svatebních obřadech“, protože někteří začínající chovatelé chtějí mít jistotu, že se „akt“ povede. Většinou jsou ale kavalíři šikovní jako Tvůj Monty.

No a to bych se ještě ráda zeptala: jak je možné, že během půldne máš hotovou zahrádku, kterou jsem několik let marně se snažila zúrodnit, jak uvařit nejenom dobrou svíčkovou, jak uvázat kytice, jak celý den hovořit natolik hlasitě, že Tě slyší několik desítek chovatelů a poslouchá podobný počet štěkajících psů a přitom neochraptíš, atd. atd. Takže držím palce aby Ti Tvůj elán nikdy nevyhasl  a dík že jsi.

Na to je jednoduchá odpověď, dělám výhradně to, co mně baví nebo co je pro mě výzva… Asi budu mít taky srdce dostihového koně.  No a že do mých oblíbených činností patří práce na zahradě, vázání kytiček, vaření opravdu mňamózních jídel podle starých receptů od Sandtnerové, Kejřové, Rettigové a mojí maminky a povídání si s lidmi o kavalírcích, tak to je asi jen taková shoda náhod. Teď mám na mrazáku 10 kilo jehněčího, tak se už můžeš těšit, jakou dobrotu připravím na Smržovku.