V životě se snažím řídit slovy Luise Armstronga: „Život je jako jazzová trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.“. Jenže čím je člověk aktivnější a snaží se dělat věci i pro druhé, tak je blíž vyhoření. Není náhodou proč tolik lidí kolem nás je na antidepresivech.

Přiznám se, že před několika dny jsem tedy byla pěkně „down“ a dokonce jsem uvažovala i o přerušení e-časopisu Cesta. Do pohybu se totiž dal jeden neznámý pachatel a plno předmětů, které měli setrvat na místě. Byli jsme vykradeni a mimo jiné zmizeli i dva naše notebooky. Notebook není ale jen hmotný předmět, ale je to i záložní mozek se spoustou rozpracované práce, s pamětí včetně mnoha fotografií, se vzpomínkami, mnoho let práce, kontaktů. Zmizeli i rozpracované seriály do tohoto časopisu, ilustrace, fotky určené pro příští články, zmizel například rozhovor se spisovatelkou Ivou Pekárkovou, který měl čtenářům udělat radost na vánoce.

A proč vlastně tady píši o nějakém mizerovi, když je na světě tolik krásných lidí na svých cestách!!!! Omlouvám se tedy za nedodržení slibů, některé články, které měli být v září, uveřejníme až v dalších měsících. Prosím přispěvovatele, aby se sami mi ozvali, protože na některé mi chybí nyní kontakty. A děkuji za přízeň čtenářů, předčila moje očekávání.