V sérii článků „Rychleji a dále“ se budeme věnovat velmi rozšířenému dopravnímu prostředku, kterým je jízdní kolo. Seznámíme se s jeho historií, popíšeme si jeho vývojová stadia, zastavíme se u významných cyklistických závodů a seznámíme se s Lance Armstrongem. 

Když budeme chtít definovat jízdní kolo, nejspíše dojdeme k závěru, že se jedná o jednostopé vozidlo, poháněné silou lidských svalů. Možná namítnete, že jste v cirkuse viděli jezdit na kole i medvěda.  Dobře, nazvěme to detailem a položme si raději otázku, kde se vlastně kolo na světě vzalo. V roce 1785 v německém Karlsruhe se dne 29. dubna ve šlechtické rodině Draisů ze Seuerbrunu narodil chlapec, kterému dali jméno Karl Fridrich Ludwig  Christian.  Byl to nadaný chlapec, vystudoval, stal se lesním inspektorem, ale jeho koníčkem byla mechanika. Přesto, že již dvacet let před jeho narozením byl zkonstruován parní stroj a v roce 1769 byla v Paříži předvedena parním strojem poháněná tříkolka, zřejmě, vzhledem k jeho povolání se k němu tyto novinky nedostaly, protože v roce 1813 zkonstruoval čtyřkolový vozík, poháněný lidskou silou. Vozítko bylo těžkopádné a Karel Drais vymýšlel dále. A tak v roce 1818 světlo světa spatřilo jednoduché jednostopé vozítko, kde „cyklista“ seděl na rámu, ke kterému byly připevněny dvě loukoťová kola, přední řiditelné,  držel se řídící páky a odrážel se nohami od vozovky. Přesto, že se tomuto kolu říkalo „laufmaschina“ – běhostroj, postupně se ujalo a z dobových obrázků je patrné, že to byla opravdu móda. Šlapací pedály dostalo kolo až v roce 1861, tj. po jednačtyřiceti letech. Byly pevně spojeny s předním kolem, a aby to jelo, bylo přední kolo zvětšeno. Vysoké kolo potřebovalo k jízdě značnou dávku odvahy i cviku. Jednoduché nebylo nasednout, ale sesednout to byl problém. Proto se hledaly způsoby, jak udělat kolo bezpečné a tak v roce 1885 byl předveden předchůdce dnešních kol, Rover Safery. Neměl ještě brzdy ani volnoběžku, ale byl to pokrok. Dále už to šlo rychle, pan Dunlop dal kolu pneumatiky a pan Bowden brzdy a kolo téměř v dnešní podobě dobylo svět.

Jak se kolo vyvíjelo, začaly se organizovat závody. První závody a to ještě na vysokých kolech se jely v roce 1868 ve Francii na trati Paříž -  Rouen. Vznikla světová cyklistická federace, o něco později se přetransformovala do Světové cyklistické unie. Cyklistika byla zařazena velmi brzy do olympijského programu. Roku 1903 se koná první ročník Tour de France a v roce 1909  Giro d´Italia. Koncem 19. století se koná první mistrovství v dráhové cyklistice. Dnes je cyklistických závodů a soutěží nespočet. Ale vraťme se k nejstaršímu cyklistickému závodu, kterým je Tour de France. Jak bylo řečeno, jezdí se od roku 1903 s výjimkou světových válek. I tento závod prodělal svůj vývoj, od jeho počátku, kdy se jel nepřetržitě, až do dnešního etapového závodu. I trasa pravidelně prodělává změny a nejezdí se jenom ve Francii. Zajímavé je se podívat na jezdce tohoto závodu. Do roku 2008 je zaevidováno padesát osm vítězů s tím, že  někteří zvítězili v tomto závodu více než dvakrát. Připomeneme si je: třikrát zvítězili Philips Thys, Lousion Bobet,  Greg LeMond. Čtyřikrát se to nepovedlo nikomu, ale pětkrát zvítězili: Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Bernard Hinault, Miguel Induráin, a naprosto fenomenálně sedmkrát za sebou to byl Lance  Armstrong. Tento muž si zaslouží bližší připomenutí.
Narodil se 18.září 1971 v Texasu. Jako šestnáctiletý chlapík se stal profesionálním triatlonistou. Přesto, že se stal v tomto sportu národním mistrem, nevydržel u něho. Velmi dobře se mu dařilo na kole, rozhodl se tedy věnovat výhradně cyklistice. V roce 1991 zvítězil v amatérském mistrovství Spojených států a po Olympiádě v roce 1992 přestoupil do světa profesionální cyklistiky. V roce 1993 se mu velmi dařilo, vyhrál sérii tří prestižních závodů ve Spojených státech a také se stal historicky nejmladším jezdcem, který vyhrál etapu Tour de France. Závod ale nedokončil.  Dokončit tento závod se mu podařilo až v roce 1995 a to na 36. místě. Na podzim roku 1996 mu lékaři diagnostikovali nejtěžší stadium rakoviny varlat s metastázami do plic a v průběhu léčby objevili lékaři ještě dva nádory na mozku. Šance na přežití mu onkologové dávali méně než padesát procent. Prodělal dvě operace, léčbu chemoterapií a závěrečnou alternativní chemoterapeutickou  léčbu v Indianopolisu, která minimalizovala vedlejší účinky chemoterapie. Vůle žít a znovu závodit a dobře vedená léčba znamenaly, že v roce 1997 lékaři potvrdili, že je vyléčený. Znovu sedl na kolo a ohlásil svůj návrat do cyklistiky. Stal se členem závodní stáje U.S.Postal.  Absolvoval několik závodů se střídavým úspěchem, myslíme tím, že závod dokončil, ale teprve čtvrté místo ve Vueltě, náročném třítýdenním etapovém závodě, ukázalo, že se vrátil lepší. Následně se upnul k jedinému cíli: vyhrát Tour de France. V roce 1999 , díky ohromné vůli a naprosté podpoře týmu, v první etapě oblékl žlutý tikot vedoucího jezdce a ten dovezl až do cíle. Tento svělý výsledek se mu podařilo zopakovat ještě šestkrát a po svém sedmém vítězství v řadě v roce 2005 ukončil svoji cyklistickou kariéru. Sportu zůstal věrný. Na rok 2009 ohlásil návrat do cyklistiky, s přáním jet znovu  závod Tour de France a Giro d´Italia. Tak se nechme překvapit.