Každý rodič jistě někdy řešil otázku, jakou vybrat pro dítě vhodnou aktivitu. Moje myšlenky v tomto ohledu směřovaly především k tomu, jak dítě co nejúčiněji a s co možná nejmenší námahou utahat, unavit a vyčerpat jeho nekonečnou energii. A především, aby to byla aktivita, která přinese dítěti i rodičům zábavu a potěšení. 

Zimní sport, kterým jsme se s moji dvouletou dcerkou letos hodně zabývaly, je bobování. Je to skvělý způsob, jak trávit s dítětem čas venku. Jako vhodný doplněk k této aktivitě výborně poslouží pes, který je nadšen lovením nohou trčících z bobu a jejich okusováním. Dále je třeba samotný prostředek na bobování. Nabízí se bob, ale ne vždy je nutný. Už jsme zkusily bobování na teflonové pánvi, na nafukovací kačence a Anežčiným nejoblíbenějším druhem bobování je jízda po zadku. Tu nadšeně přivítá každá maminka, která pak musí dítě promočené na kost svlékat a sušit.

Zajímavé zkušenosti máme s turistikou. Pokud ji provozujeme s dvouletým dítětem hovořme raději o procházkách. Jsou velmi náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Doporučuji obrnit se velkou dávkou trpělivosti. Dítě zastavující se u každého vajglu a ustavičně se vyptávající: „Mami a co je taito?“ dokáže velmi pocuchat nervy. A to nemluvím o tom, že nejoblíbenější reakce na pokyn: „Pojď sem!“ je sběsilý úprk zásadně opačným směrem. A když se řekne: „Nešlap do tý kaluže, budeš mít mokrý nožičky!“, tak si pište, že vždycky do té kaluže šlápne a ještě s pořádnou razancí, aby to hodně cáklo.

Chodily jsme spolu nějaký čas i na cvičení pro malé děti do jednoho mateřského centra. To bylo zábavné a poučné. Anežka se naučila spoustu nových básniček, písniček a říkadel, poznala nové kamarády, udělala si pár nových boulí a modřin a od jednoho staršího chlapečka se naučila pokřik: „Do nekonečna a ještě dál!“, který používá vždy, když se vrhá z nějaké výšky, například z gauče nebo konferenčního stolku.

Posoudit, který sport bude pro dítě ten pravý, musí každý rodič sám, ale našla jsem jeden, který mohu vřele doporučit. Sestřenice mi tuhle povídá: „Zuzko, objevila jsem skvělou aktivitu pro děti. Chodíme s Nikolkou na kurzy plavání pro děti do tří let.“
Vyprávěla mi, jak to na oněch kurzech chodí, a že to všechny děti moc baví. Nabyla jsem dojmu, že mojí Anežku to samozřejmě bude taky šíleně bavit, obvolala pár kamarádek maminek a všechny společně jsme se přihlásily do jednoho kurzu.

První dvě lekce jsme bohužel promarodily a tak měli ostatní oproti nám trochu náskok. A to byl možná důvod, proč to z počátku vypadalo tak bledě a já jsem se bála, že plavání nebude pro Anežku to pravé a že si budu muset říci o vrácení peněz a z kurzu se odhlásit. Už to ráno nevěstilo nic dobrého... Probudil mě budík, ale poté, co jsem vypnula to otravné zvonění jsem opět upadla do hluboké zimní hybernace. Jak si tak nerušeně spím, zapomněla jsem na ten dvouletý rušivý element. Ze sna mě vytrhl podivný pocit na rtech, jakoby mi někdo maličkými prstíčky násilím strkal do pusy malé drobečky čehosi. Lekla jsem se a rychle otevřela oči. Do obličeje mi asi ze vzdálenosti 10 cm velmi zkoumavě hleděl můj dvouletý blonďatý andílek a velkýma očima si mě zvědavě prohlížel. „Anežko, co to mamince dáváš do pusinky?“ ptám se a štítivě si sundavám z vyplazeného jazyka malý drobeček neurčité chuti. „No přeci čokoládku,“ odpoví mi a tváří se při tom, jako že jsem asi divná, že přeci mám mít radost, když mě ráno budí čokoládkou. Ale já zpozorním, protože to, co jsem si vylovila z pusy tedy čokoládu nepřipomínalo. Pokračuji tedy ve výslechu. „A kde jsi tu čokoládku vzala?“
Z pod peřiny vyndá svoji červenou bačkůrku, ukáže na rozšlápnutou hnědou hmotu na její podrážce a s veselým úsměvem povídá: „No tady, na bačkůjce.“ S pocitem, že jsem posnídala nějakou modelínu si jdu raději rychle umýt zuby. No nevadí, alespoň jsem se probudila.

Říkám si, že už mě dneska nemůže nic zaskočit, sbalím plavky, ručníky a hlavně velkou svačinu a společně se vydáváme na naši první lekci plavání. Ale zaskočila mě Anežka. První karambol nastal ve sprše. Nechápala, proč si má obléknout plavky, když se jde sprchovat. Omyla jsem ji tedy nahou a na mokré tělo se snažila navléknout plavky. Zkuste si obléknout mokrou chobotnici. Ale nakonec se to podařilo a my společně vkročily do velmi příjemně teplého bazénu. Bazén, určený pro plavání dětí je pro ně dobře uzpůsoben. Je velký 8x4 metry s hloubkou od 60 do 110 cm, takže na jedné straně mohou ve vodě běhat po svých a na druhé se klidně potápět. Voda má teplotu  31°C a je speciálně upravená  pro batolata ionizací a UV lampou.

Lekce začala  velmi nenásilným osmělováním dětí. Měly si třeba opláchnout vodičkou obličej, rozhýbat prstíčky nebo tleskat ručičkama pod vodou, to vše za doprovodu básniček a různých říkadel. To se Anežce velmi líbilo a nadšeně se usmívala. Pak ale došlo na samotné plavání. Velkým problémem se ukázalo používání různých plavacích pomůcek, rukávků, pásku nebo destiček. Anežka si to v žádném případě nechtěla nechat nasadit. Plakala a volala, že to nechce. Náskok ostatních byl patrný hlavně tehdy, když instruktorka každé dítě postupně vzala a hodila ho do vody směrem k mamince, která stála o nějaké dva metry dál a svoje dítě chytla, až když se samo vynořilo z vody. Po této akci se mě Anežka křečovitě chytla kolem krku, aby se co možná nejméně dotýkala vody a tragicky volala: „Maminko né, já už neci pjavat! Já už ci ven! Už ci zase ťapat!“ Byla jsem zklamaná. Tolik jsem se na plavání těšila a myslela si, jak se to bude Anežce líbit a ona pláče a chce z vody ven. Lekce trvá pouhých 35 minut, ale na nás to bylo moc. Musely jsme z bazénu vylézt  dřív a ještě ve vestibulu při svačině Áňa samu sebe ubezpečovala: „Tak a na pjavání už nepojedem!“ Instruktorka mě ujišťovala, že je to jenom první šok, protože je to pro ni neznámé. Až si zvykne, bude to lepší...

A měla pravdu. Už od pondělka poslouchám každé ráno dotazy, jestli už dneska pojedem na „pjavání“ a v pátek ráno, když už konečně na plavání jedem, jsem svědkem nadšeného výbuchu euforie. Cestou do bazénu se ze zadní sedačky ozývá nadšené volání: „Jupííí! Jedééém! Jedem pjavááát!“ Sprchovat se už chodí suverénně sama v plavkách a do bazénu skáče s rozeběhem a ponoří se celá pod vodu. S rukávky a páskem se udrží nad vodou sama a u každé činnosti jí svítí očička radostí a pusinku má roztaženou od ucha k uchu, takže ji musím neustále připomínat, aby ji zavřela, jinak jí tam nateče voda. Plavat ještě tedy uplně neumí, ale zaplatily jsme si další kurz, takže k tomu pomalu směřujeme. A jak je to s tím utaháním? Cestou domů usne, jen nastartuji auto, doma ji přenesu do postýlky a klidně vydrží hodinu tvrdě spát. Někdy i déle.