„Já se tak těším, až budeš ťapat,“ říkávala jsem Anežce, když byla ještě malý nepohyblivý červík. Kam se to položilo, tam se to našlo a pořád to spinkalo. Občas to mělo škytavku a když se to povedlo, obdarovalo to mámu úsměvkem. A já se těšila na první krůčky a nadšeně jsem si představovala, jak kupuji první botičky. A pak ty první krůčky přišly…
Někde jsem četla vtipné desatero, jak se připravit na příchod miminka do rodiny. Jeden z bodů zněl: „Sežeňte si někde dvě kozy a jděte s nimi nakupovat do supermarketu. Zaplaťte všechno, co zničí a sežerou.“ I tři kozy jsou jako náhražka dvouletého dítěte slabá imitace. 

Jednou ráno mě vzbudila velká rána, jako by spadla na zem těžká brambora. Hned po ní se rozezněl ložnicí Anežčin pláč. Rychle jsem vyskočila a po prvním šoku jí našla na zemi vedle naší postele. Ten malý čtyřměsíční červíček se odsvíjel až na samý kraj a žuchnul na zem. Tehdy jsem si řekla, že tomu „kam se to položilo, tam se to našlo“ tímto právě odzvonilo. Dnes mě ráno budí šťouchání do očí nožičkami od brýlí, jak se mi je Anežka snaží narvat na obličej se slovy: „Tááák, maminka už má bejle, už vidí Áňu a může stávat.“ Načež já něco zamumlám, jako že maminka chce ještě spinkat a ona mi na to nekompromisně odpoví: „Mami, já mam hlad. Poď, dem za chlebem.“  A když pak rozlepím oči a ona mě za ruku dotáhne do kuchyně, kde na stole leží včerejší koláč, nadšeně na mé huláká: „Mámi! Héle co sem našla! Kóláč!“ Přemýšlím, jak velký kus cesty to mrně ušlo, než se dostalo z toho nepohyblivého červíka až sem. A jak rychle to uteklo.

První krůčky zůstanou v mých vzpomínkách opravdu navždy. A kdyby náhodou ne navždy, tak alespoň do té doby, než si koupíme nový koberec, protože když Áňa poprvé balancovala na dvou nožkách, připletla se jí pod ručičku sklenice mrkvové šťávy, kterou jsem neopatrně nechala na konferenčním stolku. Od té doby zakrýváme na koberci křeslem veliký oranžový flek. „No jo, máme miminko, budeme se muset prostě smířit s drobnými ztrátami,“ řekli jsme si tehdy s přitelem. Od té doby utrpěl náš byt větších či menších šrámů bezpočet. Vrcholem je pavouk přes celé sklo ve dveřích do obývacího pokoje. To se stalo nedávno, když jsem byla na chodbě a Anežka na opačné straně zavřených dveří v obýváku. Slyším podivné bouchání a tak zavolám: „Co to dělá Áňa?“ Z obýváku se ozval nevinný dětský hlásek: „Áňa dělá ťuky ťuky na dveře!“ Pak už jsem jen zaslechla praskot skla a zděšeně jsem koukala na dílo zkázy. Áňa totiž dělala ťuky ťuky skleněným těžítkem.

Zkrátka, uhlídat miminko, které se učí chodit, nebo už se chodit naučilo, není vůbec legrace a stalo se mi, že jsem byla v opravdu nepříjemných situacích, kdy jsem se bála o Anežčino zdraví. Dalo by se asi říci, že kromě zabránění finančním ztrátám na majetku je hlavní cíl ochránit to bezbranné všezkoumající a do všeho se vrhající dítě před úrazy nebo dokonce trvalými následky. V tomto ohledu jsem já tak trochu selhala. Naše Anežka by se totiž za své jizvy v obličeji nemusela stydět ani před nejdrsnějším válečným hrdinou. Přímo uprostřed čela má jednu od bodnutí nožem, což považuji za své největší a nejnebezpečnější selhání, ale stane se i to a naštěstí se ještě trefila správně. A hned o dva, tři centimetry vedle má druhou. To když honila na náměstí holuby, zakopla a rozsekla si čelíčko o lavičku. Jednou si rozsekla koutek pusinky, když skákala na posteli a nalítla na dřevěné čelo a podruhé koutek oka tímtéž způsobem. Na pohotovosti už nás dobře znají. Ale ani sebeopatrnější maminka nemůže mít oči všude a věřte mi, že není možné se stoprocentně vyhnout karambolům.

Přechod miminka z lezce na pěšce také ale přináší chvíle neskutečné radosti a smíchu. Dítě, když se totiž učí chodit, je to nejvtipnější, co jsem kdy viděla. Ručičky natažené dopředu s roztaženými prstíčky, jako by vás chtělo vystrašit, neohrabaná chůze Golema, roztřepaná kolena a výraz v obličeji, jaký dítě má, když dělá první krůčky a ta radost miminka i rodiče, když se podaří dosáhnout cíle. Ze začátku bylo cílem půl metru vzdálené křeslo nebo o pár kroků vzdálený táta, později se trasy prodlužovaly a teď, když se dítě rozhodne utéct, tak prostě uteče a nikdo ho nedohoní… Kdo to ještě neviděl, neví o co přišel.

A to jsou ty nezapomenutelné první krůčky, o kterých se mluví v moudrých příslovích a píše v knihách.