Za okny bylo jaro. Sluníčko celý den svítilo a andělé dostali za úkol vysmejčit oblohu. Tam, kam sluníčko nemohlo, se krčily malé hromádky sněhu. Minulý týden ještě děti sáňkovaly na kopcích na Jížáku, dnes už sníh byl jen tu a tam. Hned to bylo nějak veselejší.

Sníh roztál, ale promrzlá země nestačila vypít tak velké množství vody a mnohde se tvořily na trávnících jezírka. Rozhodly jsme se pro pevný terén pro naše hůlkování a přijaly doporučení Alenky jít přes lávku za Baumaxem na  Roztyly. A tak jsme šly.

Vzaly jsme to přes Opatov do starého Chodova kolem tělocvičny, klubu 28 U Papežů, Medkovou ulicí ke kolonii řadových domků, přešly jsme silnici a kolem Baumaxu jsme se dostaly k lávce nad dálnicí a zamířily jsme doprava do krátkého prudšího kopečku. Po hřebenu navezené země, kde byl asfaltový koberec, místy popraskaný a děravý,  jsme šlapaly nad  rušnou silnicí. Kvapem se začalo stmívat. Skrz holé  stromy k nám prostupovala světla bilbordů, reklam i šňůry světel podél silnice. Jako divoká řeka plula auta sem a tam. Na chvíli jsme se zastavily a snažily se rozpoznat, co vidíme- Hradčany, rozhlednu na Petříně, Nuselský most, žižkovský vysílač. Pod námi byl hektický život velkoměsta a my ho pozorovaly. To už ale byla tma. Eva vyndala čelovku, abychom viděly na cestu. Vůbec jsme nevěděly, jak se dostaneme dolů, kde vlastně naše cestička z asfaltu končí. Ze tmy se vynořil mladík, který kráčel proti nám a tak jsem se ho zeptala, zda neví, kde cesta končí. Zasmál se a zeptal se, kam chceme jít. Náš cíl byl metro Roztyly. Cesta dle mladíka nás zavedla dolů, pak už jsme sešly dlouhé schody a pak kolem haly a už bylo vidět metro.

Obloha byla poseta hvězdami, ochladilo. Zima se jen tak nevzdá, ale má to marné. Bude muset předat vládu jaru. Bude delší den a my se vydáme tentokrát za světla na tuto cestu znovu, abychom netradiční pohled z výšky na Prahu vychutnaly.                   HelP