Konečně jsme se dočkali a byl před námi úžasný víkend nordické chůze v Krkonoších. Naše parta se opět sešla u paní  Simony Dolejší v pensionu Simona na Sachrově kopci v Harrachově, jako loni.

Byl pátek kolem 13. hod.  a my se začali sjíždět. Nemuseli jsme řešit ubytování, prostě jsme šli  každý do „ svého “  pokoje. Po krátké instruktáži o nordické chůzi jsme se Simonou  vyrazili na společnou  procházku po okolí.  Chaloupky posázené po kopcích byly ozdobeny záplavou květin. Kvetly ještě rododendrony, místy byl vidět již odkvétající bílý šeřík. Nejvíc mě fascinovaly ty úžasně zastřižené trávníky a samozřejmě Čerťák. Moc mu to v záplavě zeleně slušelo. Svítilo sluníčko a svěží vánek nám čechral vlasy. Jak nádherně se tu dýchalo. Míjeli jsme známá místa a než jsme se nadáli, stáli jsme před Huťským, nebo-li Černým rybníkem obklopeným lesem. Zde jsme loni také byli, ale došli jsme sem jinou cestou, než nyní. Několikrát scvakla spoušť a na film či kartu se uchoval právě zachycený okamžik a my šli dál. Část z nás se pak vracela zpět do pensionu, manželé Švecovi se vydali k Mumlavským vodopádům a já, Eva, Mirka a Ivana jsme sešly k pivovaru. Prohlídku jsme bohužel již nestačily a tak jsme si alespoň prohlédly muzeum sklářství a prodejnu. V Harrachově je totiž nejstarší činná sklárna v Čechách s tradicí ruční výroby hutního, broušeného a malovaného skla od r. 1712 . Křehká krásna v různých barvách lahodila naším očím a nejeden kousek by se nám líbil. V muzeu byla také krátká ukázka tradice lyžování.  Když jsme se najedly očima, ozýval se i žaludek a tak jsme přijaly místo v restauraci pivovaru Novosad. Vaří se zde kvasnicové pivo a pivo Novosad bylo také loni pivem roku. Nabídli nám ležák František, ale my jsme si daly tmavé pivko Čerťák,  a něco k němu zakously, aby si i žaludek přišel na své. Pivovar s restaurací byl postaven r. 2002 a  nachází se v areálu sklárny a z restaurace z ochozu  je možno sledovat výrobu skla. Na zpáteční cestě jsme počkaly u Motejlka na bus z Prahy, který přivezl Martu a Milenu. Tím byla naše sestava úplná. Bylo nás tedy celkem 9.

Instruktáž

Sobota 12.6.2011 nás přivítala sluníčkem, ale poměrně chladným ránem. Na 9. hodinu nám Simona objednala taxi, abychom se všichni dostali na Horní  Mísečky. Tam nechala také své auto, kterým vezla 3 z nás, neboť bychom se do dodávky všichni nevešli. Od Jilemnické boudy jsme vyrazili do kopečka po zelené směr Kotelní jámy. Najednou jsem ale zjistila problém. Měla jsem pocit, že se nemůžu nadýchnout, prostě jsem nemohla jít dál. Nohy nechtěly jít a já si připadala jak kapr na suchu. Asi otrava kyslíkem, či co. Chtěla jsem se vrátit a na Mísečkách počkat na Simonu, až se bude vracet zpět k autu, vzdát další putování. Simona se mnou udělala dýchací cvičení, odebrala zátěž z batohu a já poznala něco, co se dá poznat jen v takovýchto situacích. Byli jsme tým a  já věděla, že 18 rukou je mi oporou a tak jsem šla dál. Občas jsme se zastavili doplnit tekutiny, pokochat se úžasnou krajinou, zapózovat před objektivem. Pomalu jsme stoupali nahoru. U cesty rostlo kapradí a přeslička. Před námi se objevil Kotel  jinak Kokrháč, nejvyšší vrchol západních Krkonoš s nadmořskou výškou 1435 m., nejvyšší bod Libereckého kraje.  Hřeben navazuje na západněji položenou Lysou horu, pokračuje mírným klesáním na Harrachovy kameny.  Nejkrásnější pohled je  právě od Míseček, proto Simona tuto cestu zvolila.  Na jihovýchodních svazích Kotle totiž ledovec vyhloubil typické kary, tzv. Kotelní jámy. Dříve se zde těžily např. železné rudy, stříbro, měď. Došli jsme k potůčku, kde rostlo kapradí . Nad námi byl obrovský těžký mrak plný vody. Byl však z dobrého materiálu, neboť vodu udržel a my mohli pokračovat po kamenné cestě dál. Byla vidět Vrbatova bouda na druhé straně úžasného údolí, kde své útočiště našla vzácná horská květena. Zelená značka nás dovedla na Dvoračky. Chata Štumpovka byla obležená davy turistů i cyklistů. Tady byl zasloužený odpočinek a posilnění. Po obědě se s námi Simona rozloučila a šla stejnou cestou zpět na Mísečky k autu. My se vydali opět po zelené na Ručičky.  Cestou už nebyl žádný stoupák a i moje nohy šlapaly zvesela dál.  Cesta vedla pod lanovkou přes sjezdovky a nabízela úžasný pohled do kraje.  Na rozcestí,  se s námi Švecovi a Rut rozloučili a cestu si ještě prodloužili na Kladovu cestu. Naše cesta vedla pak po asfaltce dolů. Po obou stranách byly stromy a  poblíž silnice po obou stranách tekl potůček. Chvíli jsme ho nesledovaly a najednou byl jen na jedné straně. Pak zmizel a byl na straně druhé.  Přímo si s námi hrál na schovávanou. Kolem rostly kulaté listy, které se staly předmětem našeho bádání, co to je. Najednou před námi byl hotel FitFun a zastávka autobusu, který by nás  dovezl domů. My ale busem nejely a šly dál na Rýžoviště. Zastavily jsme se až v zahrádce hospůdky  U soutoku, ale měli plno, tak jsme pokračovaly dál. Kolem autobusového nádraží jsme došly do Harrachova.  V jedné zahrádce jsme usedly na pivko, načerpat kalorie, abychom mohly pokračovat . Poslední zastavení bylo U Motejlka. Tady se  nás hezky ujali, my zde povečeřeli a  pak už nás čekal poslední úsek cesty domů.  Večer na zahradě jsme si sdělovaly dojmy a hledaly v herbářích paní Simony, abychom identifikovaly, co jsme viděly za květenu. Tak jsme konečně zjistily jak vypadá arnika, jestřábník, připomněly jsme si bílé chomáčky suchopýru i listy podbělu.

Výstup pod kotelními jámami

Taky jsme řádně vyvětraly bránice, neboť na nás útočily mušky „štípalky“. Nejdřív  jsem se snažila je vyděsit sprejem na hmyz, rozličným mazáním, ale byly drzé a útočily čím dál víc, asi se jim nelíbilo, že píši, či měly chuť na krevní skupinu 0. Nakonec jsem si nasadila bundu na hlavu a z této kukaně jsem si psala poznámky z prožitého dne. Jedno oko nezůstalo suché, jak jsem vypadala. Ostatní nezůstaly pozadu a tak si nasadily kapuce, či zavázaly šátky.To „štípalky“ koukaly, jak jsme se před nimi maskovaly. Ještě, že nás nikdo neviděl.

Bystřina

Neděle 12.6.2011. V noci pršelo, aby den byl do pohody. Po vydatné snídani, kterou nám Simonka připravila, jsme sešly dolů a od Motejlka v 8.41 hod. nás bus odvezl do Kořenova k motorestu.

Ztichlou krajinou jsme se vydali nahoru. Po pravé straně byl vidět Ještěd, Souš. Na nebi se válely šedé mraky, louky však hýřily spoustou barev. Oranžovožluté jestřábníky, fialové zvonky, růžové hvozdíky a  šťovíky propletené kvetoucí trávou. To byla kytice!

V lese jsme stanuli před jedním z opevnění z let 1935-1938 tzv. Řopíkem. Taková opevnění se stavěla na obranu naší republiky. Z bunkru  vyšel v maskáčích bývalý  desátník, který nám zasvěceně o všem vyprávěl a ukázal k čemu tato malá pevnost sloužila. Měl radost, že měl tolik pozorných posluchačů a vyprávěl a vyprávěl. Docela dlouho jsme se zde zdrželi a tak bylo nutno přidat do kroku k vyhlídce Štěpánka. Je to kamenná novogotická rozhledna z r. 1847 na vrchu Hvězda nad Příchovicemi, nazývaná podle arcivévody Štěpána. Odtud bylo vidět na Krkonoše i Jizerské hory. Než parta pokořila schody rozhledny, začalo mrholit a mraky se válely nad krajinou. Dostali jsme se na Paseky a topili se v zeleni nádherné krajiny. Vylezlo sluníčko a to byla vhodná doba k protažení. Cvičení vedla Simonka. Neošidila žádnou partii naší tělesné schránky. Osvěženi cvičením jsme pokračovali dál. V bílém závoji před námi byla zahalená Lysá hora a vyhlížela si kytici z lučních květů. Vítr hrál na flétnu a my procházeli lesem, směrem dolů. Před námi svou náruč otevřela krajina. Jak úžasný to byl pohled, jaký tam byl klid. Jen ty mraky se honily, dokonce pár kapek spadlo, ale nic, co by nám znemožnilo radost z krásy kolem. Simonka nás upozornila na suchý strom, kde na konci suché větve rostly zelené listy. Jak je příroda mocná.

Pod Štěpánkou

Začalo mrholit a my sešli dolů na Paseky nad Jizerou. Tady jsem s Rut a Mirkou byla už v pátek, když jsme jely k Simoně. Rut nás provezla po okolí a zastavily jsme právě tady u krásně opraveného bílého kostelíka sv. Václava. Byl postaven r. 1787- 1789. Je barokní, jednolodní se štukovou výzdobou s vzácnými oltáři z uzavřeného kostela sv. Václava ze Staré Boleslavi. Tehdy jsem poprosila, aby se nám víkend včetně počasí vydařil. Myslím, že prosba byla vyslyšena a i vládce Krkonoš nám dopřál prohlídnout část jeho panství, aniž bychom dostali plaváka.

Kolem kostelíku jsou 2 památné lípy a  maličký hřbitov, kde odpočívá místní písmák a zakladatel hudební školy pan Metelka. S tímto velikánem jsme se setkali v národopisném muzeu, které je poblíž kostela. Původní lidová architektura je zastoupena roubenými přízemními chalupami. Nejcennější z nich je stará škola z 18. stol., kde vyučoval kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, národní buditelé, kteří se zasloužili o rozkvět Pasek. Metelka také vyráběl smyčcové nástroje a stal se vyhledávaným houslařem.

 Dolu do Pasek nad Jizerou

Shora jsme shlíželi na úžasnou scenérii kopců i kopečků a malých chaloupek, které tam seděly jak houby v mechu. Rut nás zasvěcovala do kraje svého mládí, kam jezdívala s maminkou. S láskou vyprávěla o celém kraji, vzpomněla na památník zapadlým vlastencům, poštu, místní pilu. Dolů jsme se dostali na zastávku autobusu a z Dolní Rokytnice jsme přijeli do Harrachova.

Pak už to bylo jak ve zrychleném filmu. Káva, balení, rozloučení a my nasedly k Rut do auta. Poslední zamávání, poslední pohlazení pohledem krásného kraje a už jen směr Praha.

3. ročník hůlkování skončil. Vše proběhlo dobře, počasí nám také přálo, kromě pár kapek jsme měli hezky na rozdíl od Prahy, kde lilo jak z kropáče.  Už teď se těšíme na 4. ročník. Máme totiž toho moc a moc se Simonkou objevovat. Kdybyste chtěli vidět, kde jsme byli a kde najdete hezké ubytování, najděte si www.pensionsimona.cz.     HelP