K veterináři jsem naše štěně odvezla hned ten večer, co spolykala na konferenčním stolku zapomenutou čokoládu. Fenka nevypadala nějak nemocně. V autě mi olízala nos a v čekárně se vehementně dožadovala vpuštění do ordinace. V paměti jí zřejmě utkvěl pouze pamlsek, který dostala od pana doktora při druhém očkování. To, že jí do boku píchl jehlou, mu už určitě odpustila.

„Snědla velkou tabulku čokolády i se staniolem,“ nahlásila jsem veterináři mezi dveřmi a hlas se mi třásl obavou.
Doktor po mně loupl očima a zabručel něco o nezodpovědných majitelích, kterým by štěně nikdy nesvěřil. Na fenku, která se k němu vinula jak psí víno, promlouval laskavými slůvky, zato věty určené mně, měly teplotu hluboko pod bodem mrazu. Pečlivě štěně vyšetřil, prohmatal mu bříško, změřil mu teplotu v zadečku a poslechl si jeho hrudníček stetoskopem. Pak mi oznámil, že je třeba udělat rentgen a odnesl nadšenou psí holčičku do jiné místnosti.

Seděla jsem v ordinaci jako hromádka neštěstí a mučila se představou, jak panu Královi, chovateli naší fenky, oznamuji, co se stalo. Polévalo mě střídavě horko i zima, ruce se mi potily jak při maturitě a hlavou mi táhly neutěšené představy. Je to sice strašné, ale úplně stejně jsem se před dvěma roky bála o Honzíka, když měl těžkou chřipku. A před čtyřmi roky o Lucku, když spadla z koně a nemohla došlápnout na pravou nohu; a o Martina, který si v továrně při sváření popálil ruku a chvíli to vypadalo, že o ní přijde. Copak je to normální, bát se stejně o děti a manžela, jako o psa? Asi ano, protože Tofinka už není jen tak nějaký pes, ale člen rodiny a tak se klepu hrůzou, co mi ten nepříjemný doktor řekne. Tedy nepříjemný, jak se to vezme, na mně je protivný (a má k tomu dobrý důvod), ale k pejskovi se chová báječně a fenečka je z něho celá pryč.

Veterinář se vrátil s Tofčou v náručí. Už nebyla veselá, ani nedováděla. Doktor mi vysvětlil, že velké množství čokolády a staniol navrch je spolehlivý prostředek, jak štěně zabít. Připadala jsem si jako vrah. Dál šlo všechno v rychlém sledu. Fenka dostala injekci a začala zvracet, ale strašně. Mé svědomí bylo černé jako noc; moc jsem jí litovala a zároveň jsem si nadávala, jak nezodpovědně jsem se chovala. Jak jsem mohla přehlédnout, že čokoláda leží v dosahu zvířátka, které je zvědavé jako lama a šikovné jako opička.

Většina čokolády a všechen staniol skončily na podlaze ordinace. Tofínce se podlamovaly nohy, ale stále vrtěla ocáskem a celým tělem dávala najevo, jak je jí  líto, že musí zvracet a nemůže se s námi mazlit.

Čokoláda, hrozinky, uzeniny, brambory – pan doktor na mě chrlil seznam věcí, které jsou pro psy jedovaté nebo nestravitelné a já klečela u štěněte a tiše mu slibovala, že už nikdy takovou hloupost neudělám. Ještě prý nemáme vyhráno, strašil mě doktor a já pod jeho přísným pohledem tála jako sněhulák v dubnu, nějaká čokoláda se už dostala do střev a je možné, že se fence přitíží. Musí být v teple, mít dostatek tekutin a přísnou dietu. Zaplatila jsem, uctivě poděkovala a odnesla vláčnou Tofinku do auta.

Doma už na nás všichni čekali; Lucina s provinilým výrazem, protože to ona si  vylepšovala kakao a nechala čokoládu povalovat v obýváku. Uložila jsem štěně do pelíšku a zahnala děti do postelí. Čekala mě dlouhá noc, ale ráno už byla Tofča veselejší a v poledně se dožadovala alespoň suché rýže, když už ne obvyklého krmení.
To tedy byla zkušenost… Děkuji pěkně, stačilo a příště už budeme opatrnější.