Už si ani nepamatuji jaké to bylo, když jsme byli bez psa; a přitom je Tofinka u nás sotva tři měsíce. Pan Král se přijel podívat… Samozřejmě že předstíral, že pravým důvodem návštěvy je předání průkazu původu, ale hned jak vešel do dveří, mi bylo jasné, že přijel na kontrolu. Pomazlil se se štěnětem, kouknul mu do tlamičky na zoubky a hned se vyptával, co už všechno umí.

 

Děti hrdě předvedly „sedni, lehni, vstaň“, já se pochlubila s – dej pacinku - a i Martin se kupodivu připojil a předvedl s Tofčou „aportek“. Je to chytrá holka a za kousek piškotu udělá cokoliv.

Pan Král se usmíval, pokyvoval hlavou, ale díval se tak nějak všelijak. Začala jsem se  bát, že třeba není spokojený s tím, jak štěně roste, zdá se mu moc nebo málo krmené, zanedbané, málo opečovávané… Ale to, co z něho vypadlo, mi doslova vyrazilo dech –     Tofi -Fee se mu zdá ze všech štěňat z vrhu nejlepší. Jako štěňátko byla prý na jeho vkus trochu maličká, ale teď všechno dohnala a vypadá opravdu pěkně.

Nadmula jsem se pýchou jak holub bublák. Konečně se mi splnilo tajné přání – i odborník a profesionální chovatel uznal, že se o štěně staráme skvěle a že Tofínka je nejkrásnější ze všech psích holčiček na celém světě. Já to věděla!

Pro samé nadšení jsem si hned neuvědomila, co to znamená, ale manžel zareagoval téměř okamžitě. Máme pejska pro radost, žádné výstavní nebo chovatelské cíle u nás nepřipadají v úvahu. 

„Počkej, Martine, nech pana Krále domluvit,“ bylo mi toho sympatického pána líto a také, co bych lhala, každým okamžikem rostla moje pýcha až do oblak.

Svod dorostu, pár výstav, bonitace, jeden nebo dva vrhy … Se vším nám samozřejmě poradí a pomůže. Podle něj by bylo škoda, kdyby tak perspektivní štěně skončilo „na gauči“.

No, tak to je tedy rána. Ještě nedávno jsem se pochechtávala u filmu, kde dospělí lidé lítali se psy ve výstavním kruhu a byli schopní si pro nějaký bláznivý titul vrazit kudlu mezi lopatky a ejhle – už to tak vypadá, že se mezi ně zařadíme i my.

„Nezlobte se, ale chtěli jsme spíš zkusit agility.“ Nemám chuť ze sebe dělat blázna a Martina nebo Lucinu těžko k něčemu takovému přemluvím.

„Nebo tanec se psem, že Lucko?“

To všechno prý můžeme také, nic nám nebrání v tom, aby byl náš mazlíček pejskem sportovním nebo tanečním, ale ty výstavy a chovnost by také nebyly k zahození.

Pan Král nám se zaujetím vykládá o titulech, které může naše malá získat. Trochu se v těch CACech a CACIBech ztrácím, ale přesto se vidím na stupních vítězů s obrovským pohárem u nohou (jako v té bláznivé komedii). Prý si to máme všechno promyslet, ale on je přesvědčen, že se nám nakonec bude na výstavách líbit.

Dívám se na Martina. Má starostlivě nakrčené čelo a to je známka toho, že usilovně přemýšlí. A Lucinka má takový ten mile zasněný pohled; asi už se vidí na červeném koberci při nástupu šampionů.

Ještě než se pan Král rozloučil, ukázal nám, kolik má naše štěně v rodokmenu úspěšných psů, je to profík, dobře ví, jak zbláznit jednu normální, tedy prozatím normální, rodinu. Sice jsme mu řekli, že se ještě rozmyslíme, ale než jsme za ním zavřeli dveře, už měla Lucina otevřený počítač a na internetu lovila vědomosti.

4x CAC znamená, že je pes šampionem nějaké země, 4x CACIB je ještě víc – je pak mezinárodní šampion krásy.

Martin vrtí hlavou a odchází s Honzíkem do dílny. Budou lepit modýlky a mluvit takové ty chlapácké řeči. Lucka a já sedíme u počítače a sníme o tom, že bude naše maličká nejkrásnější pejsek planety.

Tofínka zatím využila naší nepozornosti a sežrala skoro celou tabulku čokolády na vaření i se staniolem…. Ono se totiž nadarmo neříká, že kdo nosí nos hodně vysoko, nejčastěji zakopne.