Už je to pěkná řádka let, tehdy chodila dcera asi do čtvťáku, když přijela ze školy domů s chlupatým klubíčkem s proužkami. Než jsem stačila cokoliv říci, vysvětlila mi, že byly s kámoškou v tržnici v Holešovicích a nějaký pán tam rozdával koťata. „Víš mami, ono chtělo domov, tak jsem si ho vzala“,  řekla a dodala, že  je to kluk a bude to Matěj. A bylo. Moc radosti jsem z toho neměla, ale co jsem mohla dělat.

Zvykli jsme si, že se nám Matěj motal pod nohama, zvědavě nahlížel do všech koutů, vše ho zajímalo a čas od času něco v bytě neslo stopy jeho drápků.

Kotě bylo roztomilé a postupně si nás získalo.Dcera ho naučila skákat a Matěj si tak vždy ulovil ze zdvižené  ruky nějakou dobrůtku. Brzy to svoje skákání zúročil. Nejdřív jsme se divili, jak je možné, že jsou různě otevřené dveře, když byly předtím zavřené.. Až jsme ho přistihli. Byli jsme překvapeni, když skočil na kliku a tak dlouho se na ní houpal, až si dveře  otevřel. Později se vypracoval tak, že skočil na kraj kliky tak, že se mu otevření podařilo snadněji. Měl větší páku, asi se zajímal ve volných chvílích o fyziku. Dostal se tak kdykoliv do pokojíčku, který byl do té doby královstvím jen našich dětí a směl tam jen za doprovodu své majitelky. Otevírání dveří mělo i své výhody. Když potřeboval Matěj na kočičí kadibudku otevřel si, běžel po schodech dolů a pak zas přiběhl zpět.

Časem se však ukázalo, že Matěj je Matějka a měli jsme koťata. Když se přiblížil čas naší mámy, daly jsme jí košík – pelíšek do prádelny. Pak jsme se dočkali. Matějka měla  v košíku vedle sebe 2 koťátka. Bylo  zrovna Heleny a ona nám je dala k svátku. Byla na ně pyšná, střežila je, ale své paničce i mně dovolila, že jsme je mohly pohladit. Bylo to úžasné pozorovat, jak se stará, jak je krmí, myje, učí, jak spolu dovádí. Tu radost z koťátek jsme si vzájemně dopřáli ještě vícekrát. Nezapomenu na to, když jsem něco dělala v kuchyni a slyšela mňoukání za dveřmi. Otevřela jsem a tam stála koťátka. To nejmenší, celé ušmudlané, máma čumáčkem postrkovala, aby lépe zvládlo schody. Ze sklepa tak urazily cestu do 1. patra. Po takové trase koťátka máma umyla a nechala nám je na hlídání a sama se najedla a odpočívala. I tehdy však sledovala, co dělají.

Naší Matějce říkala Hela někdy Proužku (podle pruhovaného kožíšku) , Mňouku (podle zvláštního mňoukání) a odtud už jen zdrobněle byl Mňouček. Slyšela na to, tak jsme na ní tak volali. Mňouček nám připravil spoustu úžasných zážitků. Když chtěl třeba napít, skočil si do umyvadla a jazýčkem doloval vodu z kohoutku. Jindy spal v kuchyni , najednou se zvedl, otevřel dveře na schodiště a čekal u vchodových dveří dole. To šla jeho panička domů. Ještě než došla od vrátek z ulice, už Mńouček poznal, že jde a běžel jí naproti. Nikoho jiného tak nevítal. Bylo to úžasné.

Strávili jsme spolu 10 let, než se s námi Mňouček rozloučil a odešel do kočičího nebe. Bylo to moc smutné, ale podařilo se to, co dcera řekla, když ho přinesla domů. Dala mu domov.        HelP