Plesová sezona je v plném proudu a tak přináším malé osobní zamyšlení nad těmito společenskými akcemi.
Co vlastně dělá ples tak výjimečnou událostí? Odpověď je asi zcela jasná. Ples se totiž nekoná každý týden jako kdejaká ohraná diskotéka a přípravy na něj jsou poněkud náročnějšího rázu. 

Vzpomínám si na svůj maturitní ples. Maturitní ples Gymnázia Tanvald. Večer nás, budoucích maturantů, ale také večer rodičů a příbuzných, kteří prožívají budoucí maturitu svých dětí jako opravdovou zkoušku dospělosti.

Ale jak to prožívají samotní aktéři večera? Já osobně jsem to neprožívala nijak, jako ostatně všechno, co se týkalo střední školy. Ale byli mezi námi ve třídě tací, nebo spíše byly mezi námi takové, které to, jak my jsme říkali, „jako dost hrotily“. A já si až teď s odstupem času uvědomuji, jak náročné bylo dát dohromady tuhle velkou událost. Zajistit pronájem haly, občerstvení a pití, hudbu, řečníka, sponzorské dary do tomboly, slavnostní ceremoniál, choreografii nástupu, objednat šerpy, květiny a skleničky, připravit stoly a židle, nechat vytisknout vstupenky…

My méně aktivní jsme vždycky o přestávce jen vyslechli pokyn: „Všichni sem, bude se projednávat maturiťák!“
„Co zase chtěj?“ ozvalo se otráveně z davu.
„Nepruď, vole a poď si je aspoň poslechnout, ať zase nehysterčej,“ odpověděl další znuděnec.
Úsilí, které těch pár schopných akčních holek ze čtvrťáku vynaložilo na zorganizování plesu ale nebylo nic proti tomu, co všechno už mnohem větší skupina holek udělala proto, aby na plese vypadala dobře.

Pokud se v případě naší třídy dalo vůbec hovořit o nějakém prospěchu (byl to totiž vesměs spíše neprospěch) a kázni (to byla zcela jasná nekázeň), zahnala tahle velká událost do pozadí i poslední zbytky naší studentské morálky. I když se to v tomto případě týkalo více děvčat než chlapců, chlapci se rádi nechali strhnout k neplnění svých školních povinností. S heslem: „Nestresuj se Komáre, Petra s Verčou ten úkol taky nemaj,“ se nesla vina lehčeji a strachu z profesorky se čelilo snáze. A tak po nějaké době profesorky i profesoři slevili ze svých nároků a s domácími úkoly nás přestali obtěžovat.
Kluci chodili po odpolednech na pivo a holky do fitka a na solárko. Mučily se v posilovnách a téma hovoru ráno v šatně, ale i o přestávkách vždy zkončilo u probírání diet, nových zaručených cviků na posílení břišních svalů a zadečku, srovnáváním cen za permanentky ve fitku a v solárku a výčtem půjčoven společenských šatů. A po škole se konaly hromadné holčičí pochůzky po obchodech s botami a doplňky. A místo do cukrárny se šlo objednat na manikůru a na kosmetiku. A každá měla zajištěného kadeřníka, který ji bude česat na ples už tři měsíce předem. A zkuste říct osmnáctileté holce, která žije představou, jak oslnivá a krásná musí být na maturitních fotkách, že to s těmi přípravami přehání.

A pak to přišlo. Náš veliký večer a všechno se najednou kazilo. Na Martinu nevystačila šerpa, někam se při přípravách zašantročila. Kluci se nám opili už v šatně a na nástup se dovrávorali jen tak tak. Já spadla ze schodů a utrhla jsem si pásku od boty a potom nám někdo ukradl tržbu za vstupenky. Ale stejně to mělo svoje kouzlo na které nikdy nezapomenem. Byl to náš večer a myslím, že úsměv a hrdost ve tvářích rodičů, jejichž ratolest kráčí špalírem pro maturitní šerpu, výraz profesorky, která byla studenty korunována jako nejoblíbenější kantorka gymnázia a hlavně maturitní fotografie, na kterých holky i kluci vypadali úžasně, byl pro nás dostatečnou odmněnou. A to pro nás znamenalo tu výjimečnost, která dělala náš maturitní ples nezapomenutelným zážitkem.
Vzpomínky na ples, na kterém jsem byla jako běžný účastník mám zcela jiné. Rozhodnutí jít na ples jsem učinili velmi spontánně a na rychlo, tudíž na výběr oblečení a jiné přípravy nebylo tolik času. O to to ale bylo dramatičtější. Dvakrát jsem vyrovnala celý svůj šatník na postel, abych ho vzápětí se zoufalstvím opět nastrkala do skříně. Vztekle jsem nakonec vybrala jedny slušněji vypadající kalhoty a halenku a jako obuv jsem zvolila ze své široké škály bot, o celkovém počtu párů jeden, ty jediné sandálky na podpatku. Nakonec celkový dojem nebyl tak strašný, jak jsem se bála, ale protože bylo venku asi půl metru sněhu a cestička k naší chaloupce zafoukaná, nazula jsem pohorky s tím, že se před místem konání v autě přezuji.

Slavnostně jsme vešli dovnitř a hned mezi dveřmi jsem zakopla o koberec a natáhla se jak široká tak dlouhá pod nohy svého smích zadržujícího přítele. Udělat ohromující první dojem se mi tedy podařilo. Přímo úměrně počtu kamarádů a známých, které jsme během večera potkali, nám stoupala hladina alkoholu v krvi. To bylo pořád: „No když jsme se tady po takový době shledali, to musíme jít zapít.“ A tak jsme zapíjeli a zapíjeli, až se společnost změnila z decentních elegantních dam a gentlemanů ve slušivých oblecích na nekultivovanou potácející se bandu velmi hlasitě a neslušně se bavících jedinců. A postupem večera se stalo naší jedinou starostí, dostat se bez úhony domů. Venku  -12, my oblečeni na toto počasí až příliž nalehko a do sněhu nevhodně obuti a k tomu jsme měli takový malilinkatý problémeček s rovnováhou.

Protože ale bylo kamarádů a známých dost, odvoz jsme sehnali. Vzpomínám si, jak jsme se vypotáceli ze dveří a jak bylo těžké, udržet se v plesových botách na kluzkém sněhu na nohou. Moje protesty, že se musím v autě přezout nikdo nebral v potaz, najednou před námi stálo nstartované auto , které nás mělo dopravit domů a my se do něj nasoukali.
Nedokážete si představit, jak strašně studí zabořit nahou nohu, ještě k tomu začkrcenou v sandálích na podpadku, do hlubokého sněhu. A jak nemožné je udržet se v půlmetrových závějích v této obuvi ve stoje. A jak rychle přestanente cítit nohy. Já už to znám. Zažila jsem to. Nikdo nikdy neklel, jako já, když jsem se tenkrát opilá brodila sněhem v plesových botách, po kolena zabořená v závějích.

A tehdy jsem došla k závěru, že nápad pořádat plesy v zimním období, v čase kdy se teplota pohybuje výhradně pod bodem mrazu a kdy společenské šaty povětšinou spíše odhalují, než chrání před mrazem, dělá z plesů tak vyjímečnou událost.