Dětství prožil v  idylickém podhůří, na vesnici poloprázdné po odchodu německých nepřátel i přátel. Vzpomíná na kopečnaté louky plné pasoucích se koní a krav, na hry s bráchou i kluky ze vsi.Tenkrát mu vůbec nepřišlo, že by si měl dělat starosti s nějakou zrakovou vadou. Večer, když už neviděl na ztemnělý svět venku, býval už doma. Tak co.

Idylické dětství skončilo odchodem rodičů do krajského města. Začal chodit do školy, samozřejmě, jak to u takových dětí bývá, byl integrován do první lavice u okna. Občas si svůj handicap uvědomoval, ale tajil ho nebo markýroval, tak jak i tohle mnohý z nás zná. Moc dobře se neučil, víc ho bavil pláckový fotbal, později lehká atletika.  Přísný otec však bedlivě dohlížel, aby se dostatečně připravil na vyučování, takže   býval po večerech doma a učil se. Když si přeci jen chtěl  po setmění někam vyrazit, kopíroval nenápadně kamaráda, který šel před ním.  Nechtělo se mu vykládat, že má zúžené zorné pole a v šeru je takřka slepý.

Vliv otce agronoma a také vzpomínky na dětství v žírné krajině ho dovedly na střední zemědělskou školu, takže musel a možná i chtěl žít  mimo domov. Doma nebylo moc veselo, v té době tragicky zahynul jeho bratr, zdravý, veselý kluk.

Novopečený středoškolák měl nade všechno rád sport a hned potom literaturu. V tu dobu i psal. Nejraději se věnoval svému deníku a českému realizmu v literatuře.
Škola byla v okresním městě, měl tam všechno, co potřeboval,. Měl tam i kamaráda, který dlouho jako jediný věděl, že budoucí básník a sedlák v jedné osobě vidí čím dál hůř. Nikomu se s tím nesvěřili a toto břemeno nesli spolu jako i jiné zájmy, odpovídající jejich věku. Náš hrdina ještě v té době zvládl s menším podvodem udělat řidičák, ale za volant prakticky nikdy nesedl a svůj sen, jak bude svět pozorovat ze sedačky traktoru, musel navždy opustit. Opustil i svou první velkou lásku - nebo to byla ona, kdo opustil jeho? Ztráta tohoto romantického vztahu však byla žírnou půdou pro verše. Psal, až se z něho kouřilo. Tehdy i uvažoval, je-li jaký Bůh, když mu nezodpověděl otázky, kam se poděl jeho předčasně mrtvý bratr i odešlá láska. Otázky pro Všemohoucího má připraveny dodnes, ale prý na ně málokdy dostává odpověď.

Ani ho nenapadlo jít po maturitě zpět k rodičům. Srdce sedláka i básníka ho táhlo na venkov a práce, která ho tam čekala, mu byla potěšením. Byl stále sám a volný jako pták. Uchytil se na jakési farmě, jeho oborem se stala rostlinná výroba. Bydlel v polorozpadlém stavení v těsném sousedství s vepři, kravami a dalším domácím zvířectvem. Suchý záchod u hnojiště, v pokojíku dvě železné postele a lustřík se stahovacím stínítkem. Po práci se umyl a nejraději ze všeho zalezl do svého doupěte ke čtení a psaní. Jedinou kompenzační pomůckou byl ten stahovák, kterým si osvětloval stránky knížek i svých sešitů. Byl docela šťastný. Občas si šel zakopat, občas s místní mládeží na diskotéku. Odtud se však zase rád vracel ke svým múzám.

Postupující ztráta zraku se dostala do rychlých obrátek po úrazu způsobeném kopacím míčem při fotbalovém zápase. Jak už to tak bývá, chytil ránu na to lepší z obou očí. Oko to nepřežilo, on jakž takž. Jediná perspektiva byl plný invalidní důchod, a to v necelých jednadvaceti letech. Věděl, že v zemědělství je jeho budoucnost tak jako tak velmi dočasná, ale před úrazem si to nepřipouštěl. Trpělivě snášel dobromyslné pošklebky místních brigádnic, když špatně počítal brázdy k osetí nebo když si nevšiml nestejnoměrného rozesetí budoucího pole. Bral to někdy s humorem, někdy se vzteklou lítostí, ale bral to. Teď, bez oka, to bylo tisíckrát horší. Neměl naději.
 Rok bezvýchodného čekání na ukončení pracovní neschopnosti prožil jako tulák. Sebral pingl, sešit a tužku a odcházel z domova jak nejčastěji to šlo. Také jak nejdál a na co nejdéle. Dodnes nepochopí, jak to, že si ho nikdy nevybrala kontrola z pojišťovny. Prostě si to tehdy vůbec nepřipouštěl a tak zázračně unikl jakémukoliv postihu za nedodržení discipliny nemocného. Spával v lesích, na nádražích, ve stodolách, u dobrých lidí, prostě jako tulák. Šeroslepota mu určovala, kdy se musí někde zabivakovat. Mnohokrát bloudil, ale nevadilo mu to. Jen když noci byly díky nedostatku zraku příliš dlouhé, propadal smutku a bezútěšnosti. Ale ráno bylo zase lépe.

Tulácký život ho přivedl k mnoha lidem i k prostředím. Jeho básně jsou toho plny. Postavy a postavičky, o kterých básní, jsou takové ty pábitelské týpky, jak je známe z Hrabalovy prózy. Tulácký život skončil zhruba po roce spolu s přiznáním plného invalidního důchodu. Pro člověka tak akčního, jakým bezesporu Básník je, to byla pohroma. Měl na vybranou - telefonista nebo masér? Ač nerad, zvolil druhou alternativu. Znamenalo to učit se obor, který mu byl cizí a který už dopředu neměl rád. Závěrečné zkoušky dělal na dvakrát, ten rebel v něm se prostě nechtěl do poslední chvíle podřídit. Zkoušky nakonec udělal  velmi úspěšně a ačkoliv na toho Pána Boha moc nedá, stalo se, že se dostal na velmi významné rehabilitační pracoviště. Další zázrak se udál v tom smyslu, že si zamiloval svou práci a na původně nenáviděném pracovišti strávil několik desítek let. A nejen to. Našla si ho tam i žena jeho srdce. Nebo on si našel ji? Jsou spolu dosud a mají dospělého syna, kterého adoptovali jako mimino. I to lze počítat mezi zázraky, když uvážíme, jaké problémy mají při žádostech o adopci lidé se zdravotním handicapem.

Naproti klinice, kde pracoval, bylo malé, ale velmi dobré knihkupectví. Spřátelil se s paní vedoucí, která se stala jeho soukromou profesorkou literatury. V knihkupectví trávil mnoho času a protekčně získával tehdejší podpultovky. Za to pomáhal paní vedoucí s prodejem knih. Brával si jednou nebo dvakrát týdně dvoukolák, naložil ho knihami a odjel s ním na zastávku autobusu. Prodával tam lidem knihy a snažil se, aby v modrém dvoukoláku nic nezbylo, až se bude vracet. Jeho zájem o literaturu tím dostal i praktický rozměr.

A život šel dál,  přes sametku až do současnosti. Co zbývá Básníkovi a emeritnímu Sedlákovi? Rodina, maséřina na krásném pracovišti, přátelé, jogging, cesty po horách a především a nade všecko básně.

„Než posvačíš uzeného lososa na šťovíku
požádáš těhotnou dívku
aby ti ukázala svůj velký život
neboť jedině tak věci pokračují.
Po obědě krátký spánek
a dlouhý běh seminární zahradou
jako po rozevlátém těstě
instinktivně na dosah zakytované břitvy bílé hole.
S večerem odejdeš do samoty
napsat dvě, tři básně
se šťastným koncem
relativně nezávislý
rozpřádáš sny
kdy a jak
zlatý věk
obyčejně
končí.“

Píše na počítači, s kterým se skamarádil. Internet zatím nevyžaduje. S bílou krátkou holí chodí jen tam, kde je to riskantní. Naučil se svou vlastní techniku, která se mu osvědčila. Ale asi jen jemu.

Láska k rostlinstvu ho také neopustila. U rodného domu mají zahradu, kterou každoročně osívají rostlinami užitečnými i  krasomilnými. Jenže, jak říká Sedlák, nebo spíš dnes už chalupář - „tak jak mi ubývá zrak, tak ubývá i užitková půda. Máme čím dál větší trávníky. Nestěžuji si. Tráva je také hezká, když je zelená a ne moc vysoká.“
Má rád život a lidi. Zdá se, že i lidé ho mají rádi. Nemá nouzi o ty, kteří mu pomáhají, nemá nouzi ani o pochopení své rodiny. I on je nositelem velmi citlivého chápání a vnímání problémů současného světa.  Navenek se však jimi netrápí Má přece své psaní, do něhož zasévá bolest i radost, lásku i nenávist, touhy i lhostejnost, život, smrt a tak trochu i toho Stvořitele všeho.

Někdy si kladu otázku - kdy vlastně člověk uzrává?
Zatím jsem se k odpovědi nedostala. Vím jen, že ke zrání je čas až po dlouhé době trpělivého růstu. /Delicie Nerková