Klouzala jsem se dnes ráno na mramorové kolonádě okolo Kongresového centra a závistivě jsem sledovala svoje dva pejsky, kteří se po tom „zrcadle“ spokojeně honili. Okolo prosvištěl důchodce od vedle, vláčený přerostlým boxerem. Ani nestačil pozdravit, jaký to byl fofr.

To se jim to lítá, když mají náhon na všechny čtyři… Jen tak tak jsem ustála okamžik, kdy se mi nohy málo důstojně rozjely do stran. Jedinou útěchou mi byl fakt, že kromě několika výjimek jsme na tom byli my lidé stejně. Po slepičím způsobu jsme cupitali po umrzlém mramoru a doufali, že to přežijeme bez úhony.

Raději jsem opustila údajně „udržovanou cestu“ a brodila se neshrabaným sněhem. Alfík sebou plácl na záda a s chutí se ve sněhu vyválel. Pak si nabral plnou hubu té ledové nádhery a přinesl mi trochu jako dárek a současně výzvu ke hře. Plácala jsem koule, házela je na chodník a pesové se mi je snažili nosit zpátky… tedy většinou jim roztály v tlamě, ale stejně se náramně bavili.

Nemyslím si, že byla příroda k nám, lidem, spravedlivá – každý vrabčák umí létat sám od sebe, my si na to pořizujeme málo elegantní mašiny, všichni mořští tvorové mají s přírodou domluveno, jak ve vodě dýchat, zatím co člověk se po pár minutách začne topit a tak bych mohla pokračovat s kamzíky, kteří dokáží hopkat po naprosto neschůdných horských srázech, s opičkami, které si spokojeně loupou banán a na větvi visí za ocas nebo s gekony, kteří si klíďo píďo lezou za hmyzem po stropě hlavou dolů.

Jacípak jsme „páni tvorstva“? V pralese by nás sežrala první hyena, která by šla okolo, ve stepi by si nás dal k večeři lev a v rákosí bychom určitě nepřežili „dialog“ s krokodýlem. No, a když bychom se náhodou nestali potravou nějakého dravce, určitě bychom zblajzli nebo šlápli na cosi jedovatého a vyšlo by to nastejno… Člověk není v ničem lepší než kterýkoliv živočich, jen naše děsivá schopnost všechno přetvořit tak, aby nám to sloužilo, všechno ovládnout a donutit okolí, aby se nám podřídilo, tak to z nás dělá ty největší predátory. Pravda, sice se většina z nás považuje za něco extra, ale když pak stojíme na uklouzané cestičce a bojíme se udělat krok, najednou nám dojde, že každý hafík je na tom vlastně líp.

Možná, že bychom se měli se zvířátky víc domlouvat, pozorovat, jak to dělají a spolupracovat s nimi. Asi by nám to bylo k většímu užitku, než když je plácáme, střílíme, plašíme a jinak odháníme. Zkusili jste už jízdu na saních za psím spřežením? Ne? A co lyžovačku za koníkem? Také ne? Veliká chyba, obojí je nádherný zážitek, při kterém se baví všichni zúčastnění, protože pro nás lidi to není jen pasivní sezení ve vozejku, ale skvělý pohyb v báječně jiskřivém zimním povětří, kdy vnímáme pohyb nejen svůj, ale i našeho partnera.

Huskyové, malamuti nebo čeští horští psi se řítí krajinou s kožichy ojíněnými a s jazyky vyplazenými; nadšení, že mohou se svým člověkem sdílet tu nádheru zimní krajiny a koníček se každou chvíli otáčí, aby se podělil o pocit spřízněnosti  - ale asi i proto, aby se ujistil, že ještě stojíte na lyžích.

Tak si tu zimu, moji milí, hezky užijte, ať už na sjezdovce nebo na zmrzlém pražském chodníku…

A pohodové Vánoce přeji.