Až se příště narodím, chtěla bych být racek. Umí chodit, plavat i létat a moc krásně se chechtá. Je elegantní, má chytré oči a černobílé oblečení je vždycky moderní.
V Portoroži jsem racky sledovala celé odpoledne. Mistrně vzlétali i přistávali, ve vzduchu obratně chytali kousky pečiva a na vlnách se spokojeně pohupovali. Jen nevím, jak s těmi rybami… Rybí maso mi moc nechutná, tak bych asi byla racek pražský – vltavský a spokojila bych se s těmi rohlíky. Prosila bych o ty včerejší, aby mi nebylo špatně od žaludku.

Nebo bych mohla být labuť. Dnes jsem se při houbaření (pýchavky nám na chatě rostou i v jahodách) zabrousila k mlýnskému rybníku a když jsem je právě nesbírala nebo nečistila, pozorovala jsem labutí pár.Tihle manželé jsou naprosto dokonalí. Máme je tu již několik let a jsou celkem přátelští, tedy až na dobu, kdy mladá paní sedí na vejcích. To se pak z tatíka stává cholerik, který prohání lidi i pejsky. Letos jsou bezdětní – proč asi? – tak se věnují jeden druhému. Plavou vedle sebe, jako dvě sesterské lodě a když jeden s mohutným máváním křídel vzlétne, druhý ho okamžitě následuje. Několik vteřin se vždycky bojím, že se start nepovede; ono také zvednout takovou váhu s hladiny není zrovna snadné, ale nakonec jsou ve vzduchu oba a za hlasitého fiú fiú (jinak se zvuk máchajících křídel popsat asi nedá) zmizí za lesem.

Ptáci mají duté kosti, poměrně mohutné svaly a spoustu „vychytávek“, které jim dovolují neuvěřitelné věci. Třeba noční sezení na větvi či bidélku. Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že ve spánku nespadnou. Jako všechno, co zařizuje příroda, je tenhle problém vyřešen logicky a jednoduše. Šlacha, která vede od pařátku přes kloub ke stehnu je tím víc napínána, čím více pták dosedá, no a zároveň se s tím napínáním svírají ptačí prstíky, objímající větvičku. Když pipina zamává křídly a nožky odlehčí, šlacha povolí a pták může větev pustit… skvěle vykonstruované.

Také možnost pohybu a nastavení dlouhých per na konci křídla je úžasná. Tuhá brka se chovají trochu jako brzdící klapky na křídlech letadel (odkudpak to letečtí konstruktéři odkoukali, co myslíte?) a dovoluje tak svému majiteli provádět ve vzduchu neuvěřitelné kousky. Mistři nad mistry jsou v tomto ohledu dravci. Naše poštolka nebo káně se při honbě za holubem dokáže ve vzduchu obrátit téměř na místě a její střemhlavé pády a strmé vzlety nemají v lidském světě konkurenci.

Že bych byla raději káně než racek? Ne, asi to nechám na tom rackovi. A poznáte mně podle toho, že na vás u řeky mrknu levým okem.