Je skoro léto a je mi horko… tak se mi nechce psát o ničem jiném, než zase o mořských tvorech. Někde jsem četla, že jaký má člověk vztah k oceánu, takový má přístup k životu. Dost dlouho mi trvalo než jsem zjistila, jak veliký je rozdíl mezi mořem a oceánem; tedy že „krotké“ vlny na břehu moře se nedají srovnat s obrovskou plochou oceánu… Oceán mně fascinuje. Asi proto, že jsem narozená ve znamení raka, tedy ve znamení vodním, vodou nadšeném a bez vody strádajícím.

Ironií osudu žiji v zemi, která „nemá moře“, což považuji za docela slušný podraz; jak bych si to užívala třeba v Itálii nebo ve Španělsku anebo ještě úplně ze všeho nejvíc ve Francii. Francie je mi moc sympatická. Její obyvatelé jsou velkorysí, temperamentní a hlavně – skvělí kuchaři. Když jsem byla ve Paříži poprvé, dříve než Eiffelovku jsem si prohlédla slavnou tržnici v Orly.

Přátelé, to bylo něco neuvěřitelného… Celý komplex je rozdělen na několik oddělení a všude se dějí věci. Samozřejmě, že jsem byla naprosto konsternována tou částí, kde se prodávají mořští živočichové. Tedy hlavně živí mořští živočichové. Obrovští raci měli izolepou přelepená klepeta, podchlazení platýzi odpočívali na ledu a přepravka s krevetami cvakala jako kastaněty; to jak se krevetky snažily o únik. Byla jsem tenkrát docela na rozpacích, jestli mám být pobouřena, jako ochránce zvířat nebo nadšena jako gurmán. Francouzi tohle prostě neřeší. Tržnice žije vlastním životem, každý zákazník si tam přijde vybrat plody moře a velkou část „zboží“ ochutná syrovou. Tam mi to divné nepřipadalo – jak říkám, Francouzi jsou nad věcí. Jen žáby a šneky jsem nedokázala „polknout“, to prostě moje středoevropské vnitřnosti nezvládly.

A pak jsme jeli do Nice, k moři, a já najednou přesně věděla, že přelepovat rakům klepeta a trápit krevety v bedně je nemorální. Zase jsem se nechala okouzlit plavným pohybem medúz, trhavými poskoky koníků a nečekanými úniky sépií. Pod hladinou mi ani na mysl nepřišlo, že bych mořské obyvatele nasypala do hrnce s horkou vodou nebo je dokonce zchroustala syrové…

Už jsem na to přišla – pokud bych si měla „maso“ ulovit a následně zabít sama, byla bych na sto procent vegetariánka, protože nedokážu praštit po hlavě ani kraba…
A teď jsem si teprve všimla, že místo o pohybu píšu o vaření, to jsem celá já. Pamatuji se, že naše maminka milovala malé okouny a ježdíky pražené na pánvi. Domů je nosila moje sestra, která byla rybářka tělem i duší… Zabití a vykuchaní „ševci“ (ježdíci) se v horkém omastku vždycky postavili hřbetem nahoru a to mamince nedělalo dobře – přikrývala je pukličkou a neochotně poslouchala přednášku našeho tatínka o „nervových záškubech“.

Moje milá maminko, jak Ti dnes rozumím… Jak ráda bych nejedla krevelový koktejl, humrový salát nebo račí ocásky v majonéze, když ono je to tak příšerně dobré !!!
Jenže stejně krásné je pozorovat raka poustevníčka, jak si nese na zadečku půjčenou ulitu nebo chobotnici (víte, že je to tvor velmi inteligentní?), která v inkoustovém „dýmu“ mizí v hlubinách…

Člověk – všežravec to nemá jednoduché. S tím se prostě musíme asi smířit.