Říká se, že voda je kolébkou života na Zemi, z vody prý vyšly všechny formy života a některé se do ní zase vrátily… To by mně moc zajímalo, proč. Jedná se třeba o sympatické delfíny, kteří pár století pobíhali po břehu jako něco mezi prasátkem a psem.

Pak si to rozmysleli a zase šupajdili pod hladinu. Jako památku na ten třetihorní výlet jim v prsních ploutvích zůstaly kostičky připomínající prsty, nutnost dýchat vzdušný kyslík a kojení mláďat pravým, nefalšovaným kytovčím mlékem; jsou prostě dokonalí a já jsem přesvědčená, že se do moře vrátili po opravdu důkladném zhodnocení všech pro a proti. Udělali tenkrát na pláži piknik a po odhlasování návratu se začali zase učit potápět.

No, ono to zase tak rychlé nebylo, ale stejně je to asi moudré rozhodnutí, protože jejich pohyb ve vodě je nádherně rychlý a elegantní. Víte že nikdo nikdy nezjistil, jakou nejvyšší rychlostí vlastně takový delfín plave? Doprovází s radostným zaujetím každou, i tu nejrychlejší loď, a když ho honička přestane bavit, zmizí. Delfíní tělo je krásně aerodynamické (vzali jsme si z něj příklad a některá dopravní letadla vypadají stejně mile jako delfíni a i jeden plavecký styl napodobuje jejich pohyb), pružné, silné a naprosto dokonale vybavené pro život pod vodou.

Podobně účelově vybavené je tělo žraloka, tedy opět ne ryby, ale paryby. I on se proháněl v mořích od nepaměti, ale na rozdíl od delfínů se nemusí vynořit nad hladinu, když se potřebuje nadýchnout. K životu mu stačí kyslík obsažený ve vodě; ovšem s podmínkou, že se pohybuje. Žralok zachycený například v rybářské síti, se paradoxně utopí.

Oba dva, delfín i žralok, jsou nepřekonatelní plavci. Dokážou urazit obrovské vzdálenosti, když k tomu mají dobrý důvod a sledovat jejich pohyb mně nikdy nepřestane bavit. Pravda, k delfínům cítím daleko více sympatií než ke žralokům, ale obdivuji je stejně.

V moři žijí miliony živočichů… a všichni se pohybují; planktonem počínaje a velrybou (plejtvákem obrovským, našim největším živočichem), konče.
Vřele všem doporučuji návštěvu našich „sousedů“ pod hladinou. Stačí k tomu brýle a šnorchl a už můžete nakukovat do ložnic malých klaunů, obdivovat vláčný pohyb sasanek nebo sledovat trhavé poskakování mořských koníků. Střelhbitý útok dravé murény si asi odpustíme, ale štíhlá jehlovka nebo našpulená papouščí ryba nás určitě hodně zaujme.

Jako všude, tak i v moři najdeme naprosto nečekaná překvápka. Tak třeba lezec, úžasná ryba dorůstající 15 cm, která se vůbec jako "správná“ ryba nechová. V Přírodopise živočišstva z roku 1952 autoři píší, že lezec "samovolně opouští vodu a vyhřívá se na pobřeží nebo na kořenech mangrovových rostlin. Obratně leze po souši, a dokonce tu honí i svou potravu“. Jde o rybku zvědavou, která tráví více času na povrchu než ve vodě, jen občas "proběhne“ louží, aby měla neustále vlhkou kůži.
Domnívám se, že žádná "slušná“ ryba se nepohybuje po souši a už vůbec neleze na stromy. Lezec tohle všechno naprosto bez problémů zvládá. Po bahně se elegantně klouže a pomocí silných prsních ploutví a ocasu docela rychle poskakuje. Vyboulené oči na vrchu hlavy mu dobře zprostředkovávají vidění na vzduchu. Využívá podobnou strategii jako třeba krokodýli; tělo má schované pod hladinou a očima sleduje život a možné nebezpečí nad ní.

A tak bych mohla pokračovat dál, ale nejlepší bude, když si zajedete na dovču někam ke korálovým útesům (Sharm el Sheik v Egyptě je naprosto bezkonkurenční) a přesvědčíte se sami, jaká je to krása. A třeba se tam potkáme…