Také jste někdy měli pocit, že váš automobil má duši? Že je to žijící organismus se svými vrtochy a náladami? Mě o této skutečnosti můj vůz za ta léta, která jsme spolu v dobrém i ve zlém strávili, naprosto přesvědčil. Nyní nastal čas, kdy jsme se s partnerem rozhodli, že se s naší dobrou přítelkyní rozloučíme a pošleme ji na věčný odpočinek. A proto mi, milí čtenáři, dovolte, uctít tímto článkem památku naší drahé rozmarné, ale nakonec přesto vždy spolehlivé Laděny.

Tovární označení vozu je VAZ, ale je to vlastně starý žigulik. A uprostřed volantu a pod nohama řidiče i spolujezdce se na nadčasově designových gumových podložkách hrdě stkví značka Lada. Proto se jmenuje Laděna. Je to veliká dlouhá plechová krabice karoserie combi. Hranatým tvarem krabici opravdu připomíná a její barva, která je dnes spíš vybledlá tmavě červená, kdysi v dobách své slávy barvou jistě připomínala rudé víno ruských carů. Když sedím za volantem, připadám si jako řidič něčeho mnohem většího nežli je osobní automobil.

S Laděnou jsme se poprvé seznámila, když mi bylo dvacet let. Bydlela jsem ještě s maminkou, která tehdy neměla auto a dostala ji darem od našich známých. Láska na první pohled to ale nebyla. Jako spolujezdec  bez zkušeností s řízením jsem se toho auta spíš bála. Cestování v něm bylo natřásavé, tvrdé a nepohodlné a automobil za jízdy vydával strašidelné vrzavé zvuky, jako by se chtěl každou chvíli v půlce zlomit. K mému velkému překvapení se ale nikdy nezlomil. Ba co víc svoji houževnatostí nás všechny překvapil.

O rok později, v pokočilém stadiu těhotenství, jsem se rozhodla, že se naučím řídit a udělám si řidičský průkaz. Neúnavně, s břichem jako zeměkoule, jsem třikrát, čtyřikrát v týdnu docházela na rychlokurz autoškoly, potila krev za volantem, kam jsem se pomalu nevešla a pokaždé jízdě byla šťastná, když se moje roztřesené nohy dotkly pevné půdy. S myšlenkami na sebe sedící za volantem přítelova Favoritu jsem si malovala svoji řidičskou budoucnost. A o rok později s kamarádkou a našimi jeden a půl ročními dětmi v dětských autosedačkách si to tak svištím Favoritem na nákup a najednou koukám, že jsme na střeše. A tím skončila éra přítelova Favorita a započala se naše společná cesta s Laděnou, kterou mi moje maminka přenechala k užívání.

Nezapomenu na okamžik, kdy jsem si poprvé sedla za volant tohoto vyjímečného vozu. Ani nastartovat jsem ho v té době ještě nezvládla. A jako by mi tím Laděna dávala najevo, že její přízeň si musím zasloužit, nechtěla nikdy chytnout na poprvé. Když se mi po sáhodlouhých instrukcích podařilo rozpohybovat tu masu skřípajícího klepajícího se plechu a v rukou jsem svírala neohrabaně velký štíhlý volant, na tváři se mi rozlil úsměv a s pusou od ucha k uchu soustředíc se na jízdu jsem si připadala, jako malé dítě, které dělá první krůčky. Byl to báječně veselý a směšný pocit.

Chvíli mi trvalo, než jsme se spolu sladily. Musela jsem si zvyknout na nejrůznější vrtochy mojí plechové přítelkyně. Co jsem se naklela, když mi v zimě zasněžená a zmrzlá nechtěla startovat. Co jsem se nastála u zamrzlých zámků a snažila se je rozehřát svým dechem nebo zapalovačem, který jsem vždycky pro tento případ nosila po kapsách. Ale ona měla svoji hlavu. Často, když jsem někam pospíchala, mě nechala pořádně vystresovat a když už to vypadalo, že je vše ztraceno a já už to nestihnu, na poslední chvíli si škytla, zabručela a její motor se ztěžka rozklapal. To jsem ji pak měla nejradši, pohladila jí po palubovce a pochválila. Moje dcerka vždy, když jsme se někam chystaly a nastupovaly do auta, prohlásila: „Tak co, mami, nastartuje nám dneska Laděna?“ „To víš, že nakonec vždycky nastartuje,“ odpověděla jsem sebejistě, ale v duchu jsem věděla, že nás Láďa bude chvíli napínat.

Ale ani ona se mnou to neměla snadné. Můj přítel vždycky říkával: „Dobře, že máš Ladu, ta jediná totiž vydrží tvoje zacházení. Jiný auto už by bylo nepojízdný.“ Nevím, zda tím myslel můj nepřesný odhad vzáleností, což má za následek, že vymetu každou díru, i když se jí zrovna chci vyhnout a neustálou jízdu pravým kolem v pangejtu, nebo můj speciální způsob řazení, kdy motor buď podtáčím, nebo naopak vytáčím až příliž. Ale Laděna se mnou byla vždy trpělivá a s grácií snášela moje nešetrné zacházení. Vrcholem mého barbarství pak bylo, když se mi podařilo ztratit kompletní sadu klíčů od auta a když mi potom přítel půjčil svoje, ztratila jsem i je. Ladu, která stála na dvoře u kamarádčina domu jsme pak museli nechat vypáčit a vymlátili jsme zapalování, abych mohla odjet domů. Klíče se potom našly, takže víčko od palivové nádrže bylo této brutality ušetřeno, ale Láďa zůstala poznamenaná, neboť zapalování už potom opravit nešlo a dodnes mi pod volantem visí obnažené klubko barevných drátků a pérek.

Když se moje kamarádka vdávala, s Láďou jsme se hrdě zařadily do svatebního průvodu. Mezi všemi temi novými Volkswageny, Fordy, Renaulty a Octávkami jsme v něm vypadaly jako z grotesky. Když pak všechna tato nablýskaná auta zaparkovala u radnice a najednou jsme se tam s rachotem přiřítily my s Laděnou, vzbudily jsme vlnu smíchu. Ale Láďa si myslela svoje a všechny ty fešáky měla u zadního nárazníku. Já to auto zbožňovala. Každý mě podle něj poznal už z dálky a když jsem s ní někde parkovala, nikdo nezůstal na pochybách, komu auto patří. Takovou herku totiž nikdo jiný široko daleko neměl.

Ale čas je neúprosný a zasazuje Laděně kruté šrámy. Pravý přední boční blinkr, který jsme časem přejmenovali na hadí oko, neboť pro samou korozi už jej nebylo kam zasadit a trčel z rezavé díry jako oko na stopce, jsme museli nechat odstranit a díru po něm zalepit. Tudíž samozřejmě bylo nutné stejnou proceduru udělat i s tím druhým, takže na předních blatnících teď bijí do očí černé zastříkané čtverce. Koroze nám nahlodala i výfuk, takže se nám při jedné jízdě náhle v půlce zlomil a od té doby Laděna při jízdě šíří ohlušující řev na kilometry daleko. Abychom jej s sebou nevozili jako zbytečnou zátěž, sundali jsme ho úplně, takže nyní jezdíme bez něj. A z brzdových trubek nám uniká kapalina. Přesto však náš nezlomný ruský stroj pořád jezdí a jakoby tušil, že jej čeká brzký konec, snaží se nás nezklamat, startuje spolehlivě jako švýcarské hodinky a i když to vypadá, že dojet do cíle je nad jeho síly, vždy nás do něj bezpečně dopraví.