Každý rodič zná smutný psí pohled, jaký umí udělat nejen štěně, které jím chce obměkčit páníčkovo srdce, ale také malé dítě, které jím chce obměkčit rodičovo srdce. Takový psí pohled vrhá dítě nejčastěji v situaci, kdy si chce něco vyžehlit, například, když jej ráno spěcháte odvést do školky, už stojíte mezi dveřmi s připravenou bundou a popoháníte jej, aby do sebe koplo ten poslední hlt kakaa a vaše dítko si ho kopne na bílé tričko. Tento záludný prostředek manipulace s rodiči, kteří nejsou ve svých zásadách až tak pevni a nechají se tímto ovlivnit, se stává v rukou vynalézavého dítěte účinnou zbraní.

Moje dcerka už na mě tuto zbraň také již párkrát použila. Nejen v oněch zmíněných situacích, kdy něco provedla a chtěla se tak vyhnout trestu (což se jí nepovedlo jen jedinkrát a to, když byl doma můj přítel, který se tak snadno obměkčit nedá), ale také, když o něco škemrala. Naposledy to bylo škemrání, abychom si pořídili pejska.
Ale pořídit si pejska je rozhodnutí, které by nemělo plynout jen z čiré lásky k dítěti a touhy splnit mu přání. Jednak je to z mého hlediska velmi nevýchovné vůči dítěti a jednak velmi nezodpovědné vůči psovi. Tak se pojďme na tuto otázku podívat trochu více z blízka.

Moje teta má pejska, kterého našla na sídlišti v popelnici krátce po vánocích. Zřejmě nevhodný dárek. Naši známí, kteří vedou útulek vyprávějí, jaký nápor nových pejsků je vždy po jakýchkoli prázdninách. Zřejmě snaha zpestřit dětem prázdniny. Co všechno tedy by měl člověk zvážit předtím, než si (nebo svým dětem) pořídí psa?
Samozřejmě je velký rozdíl pořídit si štěňátko a dospělého psa.

Pokud se rozhodneme pro štěně, musíme vědět, že se náš vztah k němu nezmění, až vyroste z roztomilého malého štěňátka. Pokud si chceme vychovat pejska od štěněte, musíme počítat s potřebami malého vše okusujícího živlu, který potřebuje stálou péči a naši lásku. Pořídit si štěně, které potom necháme osm i více hodin samotné, zřejmě pejskovi nic dobrého nepřinese. A nám také ne, neboť jistě si umíme všichni představit, co dokáže nudící se štěně. Nutno také počítat s tím, že než se pejsek naučí zakňučet u dveří, když potřebuje na záchod, bude to stát hodně naší trpělivosti a hodně čistících prostředků. Toto vše odpadá, pokud se rozhodneme pro dospělého pejska, například z útulku. Tam ale jsou zase jiná pro a proti. Neznáme jeho původ, nevíme, jak s ním bylo zacházeno, jaké má životní zkušenosti, jaké v něm mohou vyvolat asociace různé vjemy, atd. Pokud pejska pořizujeme dětem, musíme být připraveni na fakt, že dítě začne zajímat jiná činnost, že se bude časem třeba věnovat nějakému koníčku, sportu, hudebnímu nástroji atd., a na pejska přestane mít čas a možná o něj i ztratí zájem. Pak musíme zodpovědnost převzít my. Jinak takové situace končí velmi smutně. Pokud ale jsme s tímto vším srozuměni, pak nás čeká s naším budoucím přítelem život o přátelství, lásce, radosti a pokud z pejska neuděláme lenocha, také o pohybu.

Mnohokrát, když jsem si prožívala svoji lenivou chvilku doma na pohovce a přemýšlela nad tím, že by nebylo od věci se sebrat a jít se trochu „vyvenčit“, mě moje kamarádka „Lenóra“ přemohla. Tehdy jsem přemýšlela nad tím, kdy se ve mně udála změna, která mě dovadla až sem, na pohovku, kde sedím, koukám na nic neříkající program v televizi a pojídám chipsy. Dřív jsem přece taková nebyla. Přišla jsem ze školy, hodila tašku do kouta a většinu času trávila venku. A pak mi to došlo. Bydlela jsem přeci u maminky se svým čtyřnohým společníkem a přítelem Rokym.

Roky je pro mě Pan Pes. Je to kamarád. Když mu něco říkám, hodí po mě pohledem, jakože: „Jasně! Mám na to uplně stejnej názor.“ A je krásný. Je to kříženec, myslíme si, že boxera a ovčáka. Není to žádné tintítko a z reakcí lidí je jasné, že budí respekt. Je hnědočerně žíhaný a má rozumný, ušlechtilý pohled a majestátnou hlavu. Když byl štěně, moje mamka s tetou ho zachránili od konce na pekáči. Je to skvělý pes, jediná vada na jeho dokonalosti je v tom, že nemá rád psí konkurenci, ale jinak je naprosto bezproblémový a ke všem přátelský.

Je moc chytrý. Můj bratr ho vždycky naučil nějakou vylomeninu. Jednou v zimě se rozhodl, že naučí Rokyho ničit sněhuláky. Neúnavně stavěl nové a nové figuranty a s pokynem: „Rokšo, ošklivej sněhuláček, jdi na něj!“ posílal Rokyho na zničující misi. Jednoho dne pak postavil před naším domem sněhuláka, všechny nás zavolal, ať se jdeme podívat a s hrdostí nám předvedl jak ho Roky na povel zlikvidoval. Taky ho naučil otvírat dveře, ale pak sám sobě nadával, protože Roky se už nechtěl naučit je po sobě zase zavírat. Chodil za bráchou do pokoje a nechával mu dveře dokořán. Jeden čas bydlel Roky u bráchy v pokoji a Martin pak vyprávěl, že když si přivedl na návštěvu kluky a hráli na play stationu, Roky se jim stavěl před televizi, rušil je a motal se jim nohama do kabelů, tak ho Martin vyhodil z pokoje. Roky se tam prý po chvíli vrátil, prdnul si a zase odešel.

Na chalupě jsme měli žumpu, která se musela čas od času vyvážet. Mamka vždy zavolala známému, který nám ji vyčistil a obsah žumpy pak vypustil z cisterny na naší louku pod chalupou. Roky tam potom zaběhl, vyválel se a s pohledem vítěze se vrátil smradlavý jak tchoř. Mamka ho po každé takovéhle koupeli chytila za obojek a ač se bránil a vzpíral, zavedla ho rovnou do sprchy, kde se provedla nutná očista. Tak to šlo asi tři dny po sobě a čtvrtý den jsem pustila Rokyho vyčůrat a už vidím, jak nenápadně krouží okolo sloupu vedle chalupy a předstírá, že čichání okolo něj a pohrabování packami je veledůležitá a velezajímavá činnost. Bylo mi jasné, že jakmile se otočím, zmizne pod chalupu a vyválí se ve smradlavé louce. A taky že nezklamal. Za pár minut přišel pěkně vyvoněný, ale s hrdě vztyčenou hlavou si to odpochodoval rovnou do koupelny, sedl si do sprchového koutu a odevzdaně čekal na sprchu.

Kamkoli jsem šla, byl Roky se mnou. Doprovázel mě na výlety do přírody, když jsem potřebovala do města, za kamarádkou a jezdil s námi autem. I do hospody s námi večer chodil a nejednou mě odvedl na vodítku domů, když jsem si chtěla v notně podnapilém stavu zdřímnout na měkké travičce u patníku. Jednou jsem s ním a kamarádkou byla na zahrádce jedné hospůdky a tam přišla maminka se dvěma malými kluky, asi tak ve věku 3 a 5 let. Klukům se Roky moc líbil. Nejdřív se nesměle zeptali, jestli ho smějí pohladit. Musela jsem ujistit jejich maminku, že se nemusí bát ukousnuté ručičky, ačkoli Rokyho vzhled k takové představě vybízí. Za nedlouho mu lezli po hřbetě a váleli se po něm jako by byl pohovka. Roky jen blaženě chrochtal a s vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou vypadal, jako by se smál. Pak si před něj mladší chlapeček stoupnul, chytil ho rukama za líce a jako když tetička šišlá na malého Pepíčka, natáhl mu ručičkami tváře, až Rokymu mlaskala tlama a povídá: „Ty šeš ale loštomilej pejšánek. Já bych tě chtěl mít taky doma.“ Když jsme seděli někde s přáteli, Roky si lehl pod stůl a pokud měl se mnou alespoň vizuální kontakt, byl v klidu a ležel na místě. Byl to báječný společník.

Pak jsme ale s přítelem „otěhotněli“, našli si vlastní bydlení a ohledně psa nastal mezi námi rozpor. Dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že mám svého kamaráda nechat u mamky a žít bez něj. Ale narodila se nám Anežka a já tak trochu nevěděla co se sebou samou a s miminkem, které se tak náhle stalo součástí mého života. A tak jsem se s výmluvou, že si Rokyho můj přítel s námi v bytě nepřeje, docela bez protestů smířila. Nazývám to výmluvou, protože s odstupem času si uvědomuji, že to byla moje mentální výmluva, jak se zbavit alespoň jedné zodpovědnosti, když mi najednou jedna nová velká zodpovědnost přibyla.

Za Rokym jezdím už jenom na návštěvy, když jedem s Anežkou k mojí mamince. Roky bydlí v místnosti v přízemí, kde leží moje babička, o kterou se moje maminka stará. Vždycky, když tam přijedeme, jdeme nejdřív pozdravit babičku a Rokyho a pak k mamce do patra posedět a popovídat u kafe. Babička si stěžuje, že Roky kňučí, píská, vyje a blázní dokud nepřijdu a nevezmu ho ven. Pak se vždycky krásně projdeme. Pohyb nám dělá dobře všem, Rokymu, mně i Anežce. Už nám starouš trochu ztrácí kondici, ale má na to nárok, není to už žádný mladík, táhne mu už na třináctý rok. Přeji si, aby tady s námi ještě dlouho byl, šťastný a zdravý, vítal nás, když přijedeme na návštěvu k mamce, kňučel babičce před postelí a doprovázel nás na procházkách. Náš smraďoch.