S kamarádkami jsme se rozhodly, že si vyrazíme na pěkný víkendový kempink s dětmi. Naše děti jsou přibližně stejného věku, kolem dvou let, a tak jsme si byly jisté, že se spolu přes víkend krásně zabaví. Malovaly jsme si, jak budou zkoumat nové prostředí a že jim vnímání nových vjemů nedá prostor ke zlobení, kňourání, vztekání a podobným dětským rozmarům, ze kterých jsme my dospělí nervózní. Ale malovaly jsme si to příliš růžově...

Plán zněl jasně. V pátek v půl druhé odjezd dodávkou kamarádčina tatínka, s tatínkem jako řidičem, který nás dopraví na místo a v neděli dopoledne pro nás zase přijede. Posádku dodávky tvořily tři maminky včetně mě a tři ratolesti, Anežka, Martínek a Lucinka, zvaná Lulu, mezi námi pracovně přejmenovaná na Luludítě.

Již cesta do kempu Česká Brána, který se nachází ve vesničce Stará Oleška nedaleko Děčína, tedy cesta trvající od nás zhruba hodinu a půl, byla pro nás zkouškou trpělivosti. Hlavně Luludítě si koledovalo o vysazení u nějaké zapadlé silničky, kterou projede živá duše tak jednou za týden. To bylo pořád: „Taj“ (čaj, pozn. překl.) a pak zase: „Na“, což znamenalo: „Čaj už nechci a jestli si ho hnedka ode mě někdo nevezme, tak začnu ječet.“ A tak pořád dokola celou cestu.

Několikrát nás děti střídavě vyplašily planým poplachem ohledně malé, či velké potřeby, což obnášelo uklidňování, ať ještě chvilinku vydrží, že není možné zastavit hned teď a tady na místě, ale že musíme najít nejdříve k zastavení vhodné místo, poté postupný výstup všech členů posádky, kteří seděli v cestě, svléknutí několika vrstev oblečení a zaujmutí pro matku velmi náročné „e-e polohy“, kdy matka stojí shrbená na nohou, které jsou mírně rozkročeny a pokrčeny v kolenou a v náruči třímá dítě se staženými kalhotami a vyšpuleným zadečkem, které váží zhruba 13 kilogramů a ještě při tom jistí různé zavazovací šňůrky nebo kšandy, aby nebyly potřísněny onou očekávanou potřebou. Což je velmi náročné procvičení stehenních a hýžďových svalů, nehledě na váhu, kterou nesou záda, jež v této poloze začnou velmi rychle bolet. Když vám pak vaše drahé dítko s úsměvem na líci sdělí: „Tak nebudu kakat, nejde to!“, máte chuť provést již onen zmiňovaný výsadek na nějakém hodně odlehlém místě.

Po několika úspěšných a ještě více neúspěšných pokusech o vykonání velké či malé potřeby jsme asi po dvou hodinách dorazili na místo, kde se nacházel náš kemp. Byly jsme nadšené, kemp byl opravdu velmi hezký a vypadal tak mile útulně a jakoby „náš“. Na recepci nás uvítal cinkot zvonku zavěšeného nade dveřmi a vůně domácího jablkového koláče. A za pultem stála paní, která mi připomínala pohádkovou babičku. Měla šedivé vlasy, brýle, na sobě kuchyňskou zástěru a z rukou si právě sundavala chňapky. Mile nás přivítala, sdělila nám nezbytnosti a poslala nás do naší chatičky, která ležela na velmi dobře strategicky orientovaném místě nedaleko umýváren a záchodů, ne na začátku, ani ne úplně na konci, prostě tak akorát, s dětskými houpačkami v blízkosti, restaurací za rohem a k jezeru, co by kamenem dohodil.

Chatka byla taková, jak si pamatuji chatky z našich školních výletů. Dole jedna místnost s malým kuchyňským koutem, jednou válendou, skříní a stolem se třemi židlemi a na kraji prudké schody do patra, kde byly 4 válendy. A hned první den, moje dcerka tyto schody pokřtila volným pádem z jejich samého vršku. A hned po dopadu prodělala ještě čelní střet s protější zdí. Tím, že to přežila jen s červeným flíčkem na čele mě přesvědčila o tom, že je Terminátor. Ale zaplať Pánbůh za její obdivuhodnou regenerační schopnost, já bych po tomto výkonu jistě skončila na nemocničním lůžku, ale Anežka si jen trochu pobrečela, oklepala se a byla aklimatizovaná. Ani nám aklimatizace netrvala dlouho, snad proto, že kemp byl tak pěkně uspořádaný a přehledný. V plánu bylo pěkně a v klidu si užít víkend, podniknout každý den alespoň malý výlet a pořádně unavit děti, aby večer padly za vlast a nerušily maminkám jejich večerní dýchánky. Naše děti nám ale opět ukázaly, kdo je tady pánem.

Začalo to návštěvou jednoho velmi luxusně vypadajícího penzionu, který byl nedaleko našeho kempu. Hned po příchodu do restaurace nám bylo jasné, že jsme přestřelily. Na zahrádce pod altánem seděla skupinka německy mluvících hostů, kteří si nás velmi nedůvěřivě prohlíželi. Zřejmě jim neseděl náš prostý oděv, byly jsme totiž vymóděné ala vesnická kolekce od trávy a bláta a naše děti s nudlemi u nosů a pusinkami od čokolády nám naši nově nabitou image příhodně dotvářely. Servírce jsme očividně nepřipadaly jako seriozní hosté, na které by bylo třeba plýtvat úsměvem a milým slovem a tak jsme váhaly, zda si skutečně objednat, ale nakonec jsme se dohodly, že si naší malou dovolenou užijeme za každou cenu s úsměvem a po svém a tak jsme si nechaly donést jídelní lístky. Jediné, na co nám stačil rozpočet bylo nezbytné pití pro děti a polévka a i to udělalo v našich peněženkách docela průvan.
Zábava se nečekaně rozproudila, když Martínek objevil kanál přímo před altánem té německé skupinky, stáhnul si tepláky ke kolenům, čapnul „fiflika“ a zavolal: „Martínek vyčůrá do kalánku!“ Veškerá duchapřítomnost a pohotovost jeho maminky byla v tomto případě marná a my snad od personálu očekávaly i doporučení opustit jejich zařízení. Martínkova bezprostřednost měla ale opačný účinek. Za pár minut nám usměvavý fousatý pán podával velký talíř hranolků s kečupem, oblíbené to pochoutky našich dětí. Později jsme zjistily, že to byl majitel restaurace a naše děti ještě dostaly na cestu lízátka.

Odcházely jsme z restaurace s velmi dobrou náladou naladěny na večerní klábosení při víně. Opět jsme ale narazily na krutou vlnu odporu. Anežka s Martínkem zjistili, že postel docela dobře poslouží i jako trampolína a při tom skákání oba zapomněli na zešikmené stropy a pořádně si natloukli hlavičky. My, unavené napomínáním, a barvitým líčením bubáků, meluzín, klekánic a jiných příšer, které si chodí večer pro zlobivé dětičky, jsme to jen okomentovaly slovy: „Tak a teď už snad aspoň usnou.“ Ale řev našich dvou zlotřilců probudil Luludítě, které spalo v přízemí a kolotoč uspávání začal znovu. Asi po třetím kole, když už to vypadalo, že je v chatce klid a my si konečně s hlasitým oddychnutím sedly k venkovnímu stolu, že si konečně otevřeme láhev šumivého vína, jsme zjistily, že jsme v chatce zapomněly vývrtku. Velmi opatrně a polehoučku jsem stoupla na první schod, ten zavrzal a z postýlky v přízemí se ozvalo: „Mami?“

Druhý den ráno jsme se vydaly po stopách bájné místní pojízdné prodejny o které se všude mluvilo, ale nikdo ji nikdy skutečně neviděl, abychom doplnily nějaké základní, životně důležité potřeby. Čekání na pojízdnou prodejnu bylo zřejmě v této obci důležitou společenskou událostí. Scházely se tu místní domorodci  a klábosili o novinkách ve vsi a okolí.Vedly se tu spory o to, jaké bude mít dnes prodejna zpoždění a jestli zase bude vyprodaná jako minule. Probíraly se minulé i budoucí kulturní události a došlo snad i na politickou situaci v zemi.

Seděly jsme na autobusové zastávce, kam měla prodejna přijet a děti kolem nás netrpělivě poskakovaly a vymýšlely vylomeniny. Martínkovy hry však byly velmi vypečené. Velkou legraci viděl v přebíhání přes silnici na protější stranu a zpět, což mu jeho maminka důrazně zakázala. Když po asi třetím pokusu vběhnout do silnice dostal na zadek, zrodil se v jeho malé hlavičce ďábelský plán. Spiklenecky se podíval na Anežku, která si bezelstně hrála na trávníku vedle zastávky, pomalu k ní přišel a chytil jí za ruku. Přivedl ji na kraj silnice, popošťouchnul ji z chodníku a povídá: „Áňo, di!“

Za nedlouho nám paní čekající s námi na pojízdnou prodejnu povídá: „Já nevim jak vy, ale já bych si ty děti radši zavolala. V tý zahradě běhává takovej velkej zlej pes.“ Nejprve jsme nechápaly souvislost mezi velkým zlým psem a našimi dětmi, ale záhy jsme pochopily. Děti otevřely branku od plotu za zastávkou a bezprizorně pobíhaly po cizí zahradě. S vidinou krvelačné bestie třímající v mordě dětskou nožičku jsme rychle vyběhly, pokáraly děti, že se to nesmí otvírat cizí vrátka a lézt lidem do zahrady a další pokusy podobného typu jim přísně zakázaly, pod pohrůžkou zlého psa, který žere malé zlobivé dětičky. Ale Martínek opět dostal nápad. Když opadla naše ostražitost a znovu jsme se daly do řeči, otočím se a vidím ho, jak otvírá branku od plotu a se slovy: „Áňo, di, bude tam pejsek,“ strká Anežku do zahrady. Prodejny jsme se nakonec dočkaly a musím říci, že tvarohové buchty, které jsem si tam koupila, za to čekání stály. Nacpala jsem je do sebe hned na zastávce a ještě si znovu vystála frontu na repete.

Celkový dojem, kterým na nás vesnička Stará Oleška, její okolí a kemp Česká Brána udělaly byl okouzlující. Krásná příroda, zelené lesy, stohy slámy na sklizených polích, labutí rodinka na jezeře a všudypřítomná vůně rozkvetlého černého bezu jsou obrazy, které se mi při vzpomínce na naše kempování vybaví. Zdatnější jedinci by jistě přírodních krás spatřily  více, ale my byly omezené dětskými kočárky, které se ne všude dostanou. Ale je zde opravdu z čeho vybírat. A i když nám naše děti ukázaly, že dovolená podle našich představ se konat nebude, byl to pro nás všechny nezapomenutelný zážitek.