Předchozí díl převážně zaznamenával pamětihodnosti a další zajímavosti z horské osady Lomu. 

Den dvacátý čtvrtý

Dnes ráno, tj. 22.7.2013 skládáme, chceme využít krásného počasí, které předpověď slibuje po dobu dalších tří dnů, a proniknout hlouběji do Jotunheimského pohoří. Zamířili jsme po silnici č. 55 napříč pohořím Jotunheim a Ottadalen, směrem na Sogndal. Asi po 15 km, u místa s názvem Røisheim Hottel je odbočka do hor – Visdalsvegen. Informační tabule nás upozorňuje, že cesta nebude zadarmo a limituje velikost vozidel, která se mohou po cestě vydat. Asi po třech kilometrech je jasné, proč je tomu tak. Silnička se zužuje na 3 až 3,5 m šířky, asfalt přechází v šotolinový povrch a strmě v serpentinách stoupá. Místy jsou zřízena vyhýbací místa. Silnice kopíruje kaňon, který za věky vymlela řeka tekoucí z hor, tak díky tomu máme po levé ruce skalní stěnu a po pravé ruce sráz dolů do řeky, který místy nabývá hrozivých rozměrů. Řeka dole je jedna zdivočelá peřej a Jitka na pravé sedačce odvrací hlavu a nechce se tam dívat. Auto se drápe nahoru a máme jediné přání - nikoho nepotkat. Vzápětí vidíme, že přání nebude vyplněno. Dolů sjíždí offroad, jeho řidič se tiskne ke stěně a tak po ho hraně silnice pomalu míjíme. Stoupání se postupně mírní a silnice také vždy nevede po hraně kaňonu, ale vzdaluje se od něho na několik metrů, které stavitelům silnice umožnilo ji udělat o něco širší. Ale ani to nestačilo. Za jednou ze zatáček se na nás sunul autobus, který podle informačních tabulí dole, zde neměl vůbec co dělat. Nezbývá, než dvě stě metrů couvat na nejbližší výhybku. Po několika kilometrech už jsou i na pravé straně cesty sem tam stromy a silnice je přehlednější.

V minulé části jsme v ošklivém počasí skončili v kempu Yttervik.

Den dvacátý

Ráno vyrážíme směrem k Trondheimu, ale je to ještě daleko. Je pořád deštivé a větrné počasí. Silnice E6 vede podél Ranfjordenu a pak odbočuje do vnitrozemí k pohoří Korfjelet. Dříve se jezdilo přes něj, ale od roku 2004 je otevřen pod tímto pohořím tunel podobného jména – Korgfjelltunelen – v délce 8 533 m a na E6 je tunelem nejdelším.  Za pohořím cesta pokračuje podél několika jezer, která spojuje řeka Hattelva, u které jsme zastavili.

V minulé části jsme skončili putování po Lofotech v Sildpollnec kempu na Austvagoye, kde jsme se rozhodli Lofoty opustit.

Den sedmnáctý 

Celou noc pršelo, ale ráno počasí dostalo na chvíli rozum. Provedeme úklid auta a vyrážíme do Narviku. Chceme jet po souši, neradi necháváme psíky samotné v autě při přepravě trajektem na větší vzdálenost. Cesta po Lofotech a Vesterálech je zajímavá a příroda neskutečně krásná. Je na co se dívat i když není počasí.

Z kempu vyjedeme opět na E10, ale vracíme se k Vesterálům. První zajímavostí je Sløverfjordtunnelen, podmořský tunel, kterým projedete na Hinnøyu, poté následuje most Raftsundbrua a hned Raftsundtunnelen, Vesternstraumenbru, Sørdaltunnelen a pořád napříč Hinnøyou až na most Tjeldsundbru, po kterém přejedeme na pevninu. Pokračujeme až k městu Bjerkvik, kde se E10 a E6 spojují v jednu komunikaci, ale jen na krátko. Po několika kilometrech silnice E10 odbočuje do hor směrem do Švédska (odtud jsme před několika dny přijeli) a my nyní jedeme podél moře po E6 do Narviku. Ještě po mostě Rombaksbrua překonáme Oftofjorden a podél jeho druhého břehu a několika kilometrech máme Narvik před sebou.