Nastoupila jsem do autobusu následujíc vodící Majdu, která mě pohotově dovedla k prázdnému sedadlu. Sama zapadla rychlostí blesku někam k nohám mých sousedů v čtyřsedadlovém prostoru. Nevím jak vy, ale já jsem vždy při nástupu do autobusu městské hromadné dopravy poněkud stresovaná tím, že nikdy nevím, jestli nastupuju správným otvorem, a jestli na místě, kam jsme se psem nastoupili, vůbec nějaké místo pro nás bude. A to ještě nezmiňuji povinně nepovinné vybavení psa náhubkem, s kterým vlastně ani nemůže vodit tak dobře, jak by chtěl.

Ordinace léčebné rehabilitace zaměstná fyziotherapeutku a zdravotní sestru.

Tenkrát, uprostřed socíku,  se nám ani nesnilo, že bychom dostali byt. Mladí a bezdětní? Vysokoškoláci? Bez zásluh?  Sci-fi!
 Večer jsme s manželem chodívali z práce  přes zbrusu nové sídliště, které zářilo nesčetnými okny manifestujícími útulné domovy.  Napadlo mne, že vypadá jako velín. V noci velín, ve dne včelín. A já do něj nepatřila, což mi připadalo nepatřičné. Nechci do smrti bydlet u našich. To je jasné!