Také jste někdy měli pocit, že váš automobil má duši? Že je to žijící organismus se svými vrtochy a náladami? Mě o této skutečnosti můj vůz za ta léta, která jsme spolu v dobrém i ve zlém strávili, naprosto přesvědčil. Nyní nastal čas, kdy jsme se s partnerem rozhodli, že se s naší dobrou přítelkyní rozloučíme a pošleme ji na věčný odpočinek. A proto mi, milí čtenáři, dovolte, uctít tímto článkem památku naší drahé rozmarné, ale nakonec přesto vždy spolehlivé Laděny.

Kdo by si nepamatoval svoji první cestu do školy? To šimrání v břiše samou nervozitou a nedočkavostí, to očekávání něčeho nového a pěkného, neboť čistá šestiletá dušička ještě netuší, jaké nástrahy a úskalí na ni ve škole jednou budou číhat. Když si vzpomenu na úmorné šprtání letopočtů do dvou do rána na písemku z dějepisu.... Brrrr, jsem ráda, že to mám za sebou.

S kamarádkami jsme se rozhodly, že si vyrazíme na pěkný víkendový kempink s dětmi. Naše děti jsou přibližně stejného věku, kolem dvou let, a tak jsme si byly jisté, že se spolu přes víkend krásně zabaví. Malovaly jsme si, jak budou zkoumat nové prostředí a že jim vnímání nových vjemů nedá prostor ke zlobení, kňourání, vztekání a podobným dětským rozmarům, ze kterých jsme my dospělí nervózní. Ale malovaly jsme si to příliš růžově...