Lidé z mého okolí jen pokyvují hlavami: „Kolo máš celý život rád, ale aby bylo i můj    kamarád, nesměly by být kopce…“
Na to já:  „Kopec, to je ta největší výzva, neslyšíš jak volá: nebuď srab a vyšlápni mě a pak uvidíš.“ 

Vymučím se, že jsem zpocenej jak vrata od chlíva, nahoře se zastavím a dlouho zírám do krajiny, na okolní kopce či hory, lesy, vodu a stráně. Ten pohled je boží, zasloužil jsem si jej právě proto, že jsem se vymučil až na vrchol. …… Po odpočinku znovu nasedám, kolena přitlačím k rámu, tělo sbalím do vajíčka a frčím. Zadarmo.

Můj největší cyklistický zážitek jsem prožil s kamarádem v Transylvánských Alpách při výšlapu z Curtey de Arges na kotu 2034m v červenci 1984. Nahoře bylo bílo, koulovačka a postavení malého sněhuláčka. Pohledy na jehlany a rokliny na temenech velehor, dole jen asi sto metrů od nás Bilea Lac – Bílé jezero s chatou a níž a níž neskutečně dlouhá užovka plná serpentin. Až do hloubky určitě pěti kilometrů je najednou krásně vidět, před námi na rumunské poměry neskutečně báječný asfalt přímo láká k sešupu. A co nás zaujalo nejvíc – to byl ten malý autoprovoz.  Stačilo se ještě dlouho dívat na tu boží krásu hor a pak sami s velkým odstupem jako supi kroužíme dolu a s přehledem můžeme jet i po levé straně a zpívat si: „Veď mě dál cesto má“ a vychutnávat široké zatáčky , které bylo možné projíždět jen s mírným přibrzděním. Opravdu jsem si připadali při tom sjezdu do údolí jako supové v majestátním letu vyhledávající kořist.

Ukořistili jsme nejtěžší výstup a sjezd ve svých životech. Já osobně děkuji kolu a tělu, že mě neopustily.