Pokud se rozhodnete přicestovat do Brazílie po zemi z Bolívie, jako jsme to udělali my, můžete si vybrat mezi cestou vlakem nebo autobusem. My zvolili autobus. O této variantě se náš rok starý průvodce vůbec nezmiňoval. Usoudili jsem tedy, že se bude jednat o novou silnici a snad pohodlnější a kratší cestu. Navíc to byla levnější varianta, volba tedy byla jasná. Cesta měla trvat 14 hodin, nakonec však trvala 20 hodin. Autobus ve kterém jsme jeli byl nejspíš nejhorší  autobus, ve kterém jsme v Bolívii seděli, a silnice na hranice s Brazílií, místy ještě nedostavěná, byla jednoznačně nejhorší silnicí, po které jsme v Bolívii jeli... 

V prvních dnech strávených v Brazílii jsme zažívali doslova kulturní a bohužel i cenový šok. Bolivie je nejchudší a Brazílie naopak nejbohatší zemí Jižní Ameriky. Ekonomická propast mezi těmito dvěma zeměmi přímo bije do očí hned, jakmile překročíte hranice. Brazílie je zkrátka vyspělá země s luxusními autobusy, krásně oblečenými lidmi, asfaltovými silnicemi  (auta zde dokonce pouští chodce na přechodu i mimo něj), omítnutými domy, upravenými městskými parky... takový částečný návrat do Evropy. Ale je taky pětinásobně dražší než neuvěřitelně levná Bolívie. Snad dokonce dražší než Česká republika. Navíc jiný jazyk - portugalština není podobná španělštině natolik, abychom se vždycky  bez potíží domluvili. Výslovnost brazilské portugalštiny má své zvláštnosti. Například „R“ na začátku slova se čte jako „H“, takže „Rio“ je vlastně „Hio“. Na to lehce zapomenete a nikdo vám potom nerozumí, kam máte vlastně namířeno, ačkoliv by vám chtěl z celého srdce poradit.

Hned za hranicemi s Bolívií jsme strávili 2 dny v národním parku Pantanal. O Pantanalu se mluví jako o největší bažině na světě, která je svojí rozlohou dva a půlkrát větší než Česká republika. Každý rok během období dešťů (listopad až únor) zaplavuje řeka Paraguai rovinatou krajinu Pantanalu a celé území se promění v bahnité jezero. Během léta voda opadává a ekofarmy ( mimochodem významní producenti brazilského hovězího masa, postupně pronikající z okrajových částí do srdce Pantanalu) se otevřou čilému turistickému ruchu.

Pantanal je jednoznačně nejatraktivnějším místem pro pozorování divoké přírody v celé Brazílii. Je jedním z posledních útočišť jaguára. Nám se sice nepodařilo spatřit jaguára, ale pozorování nejrůznějších druhů pestrobarevných ptáků včetně vzácného papouška Ary hyacintového, největšího papouška na světě, pro nás bylo nezapomenutelným zážitkem.

Několik hodin jízdy na jih od Pantanalu ( jak jinak než klimatizovaným luxusním brazilským autobusem) leží další národní park Bonito. Bonito je malý park proslulý svými krasovými jeskyněmi a řekami s průzračnou vodou. Díky vysokému obsahu uhličitanu vápenatého rozpuštěného ve vodě a uloženého na dně má řeka neuvěřitelnou samočistící schopnost (veškeré nečistoty ve vodě jsou po chvíli obaleny vápenitými sloučeninami a těžší tak padají ke dnu). Krasové řeky jsou státem přísně chráněné, ale turistický ruch je pod 100% kontrolou jejich majitelů. Největší atrakcí je hodinové šnorchlování v zapůjčeném skafandru v malých skupinkách s průvodcem.

Takovému zážitku se nedalo odolat a  bylo to opravdu překrásné. Necháváte se unášet mírným proudem a pozorujete ryby mnoha druhů i velikostí proplouvající kolem Vás. Snažíte se pouze vyvarovat dotýkání se dna, protože tím byste narušovali přírodní rovnováhu panující v těchto řekách.