E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Putování po Bolívii Tisk Email
Cestování
Napsal uživatel Mgr. Anna Steinerová   
Neděle, 08 Březen 2009 21:31

Bolívie je překrásná země ve které většina turistů hledá a stále ještě najde alespoň střípky původní jihoamerické incké kultury. Jako nejchudší stát dlouho ovládaný vojenskou chuntou a poslední desetiletí zmítaný sociálními nepokoji není Bolívie zdaleka tolik navštěvovanou zemí jako sousední Peru nebo Brazílie. Návštěva Bolívie se pro mě stala nezapomenutelným zážitkem a s radostí vás po ní, milí čtenáři,  alespoň virtuálně provedu. 

Naše třítýdenní putování po Bolívii jsme začali v městečku Copacabana ležícím na břehu jezera Titicaca. Copacabana je opravdu malé městečko, takže běžný turista se v něm příliš dlouho nezdržuje. Naštěstí jsme se v něm ocitli zrovna ve dnech oslav nezávislosti Bolivie a svátku challa, kdy lide zdobí svá auta, aby všechny cesty v nich byly požehnané. Po městečku byla pojmenována pláž Copacabana v Rio de Janeiru, ačkoli zdejší pláže nejsou nijak úchvatné. Zajímavější je vydat se lodí na nedaleký ostrov Isla del Sol, kde se podle incké pověsti zrodilo Slunce, bůh Viracocha a první Inkové.

Z Copacabany jsme se přesunuli do La Pazu, největšího bolívijského města. La Paz je tak trochu jiný svět, soustředí se do něj nejvíce ekonomických aktivit státu a to hlavně do mrakodrapové městské části Prada.

BolívieBolívie

V La Pazu jsme se moc nezdrželi a vydali se autobusem na sever do městečka Rurrenabaque, ze kterého se dají podniknout výpravy do džungle a pampy. Cesta do Rurrenabaque trvala 16 hodin a prvních 6 hodin jsme jeli po údajně nejnebezpečnější silnici na světě. Nezpevněná cesta se klikatí těsně nad okrajem srázu do údolí hlubokého 400 m. Dvě auta se zde těžko vyhnou a ročně tu prý spadne dolu 26 aut. Očekávali jsme nejhorší, takže to nakonec zas tak strašné nebylo a cestu jsme přežili :-) V pampě jsme strávili nádherné 3 dny ve společnosti aligátorů, kapybar, vodních želv a rozličných druhů ptáků. V džungli jsme se zase dozvěděli, který strom používají domorodkyně jako antikoncepci nebo kterým domorodci naopak povzbuzují svou potenci.

BolívieBolívie

Naše další putování po Bolívii nás zavedlo do malého města Uyuni. Odtud jsme podnikli třídenní džíp- výpravu do národního parku Salary de Uyuni. Park leží na jihu Bolívie a sahá až k hranicím s Chile a Argentinou. Jinak než džípem se sem není možné dostat, je to téměř neobydlené a strašně rozlehlé území sopek, různobarevných lagun, ale hlavně největší bolívijské solné pánve - bílé pláně o rozloze 12 tisíc km2 celé pokryté několika centimetry soli. V období dešťů se z pláně stane jezero, v období sucha se voda postupně vypaří, takže lze po pánvi přejít suchou nohou. Každý rok tak voda vyluhuje ze země třícentimetrovou vrstvu nové soli. Sůl se manuálně (lopatami) těží v období sucha a ročně se v pánvi vytěží téměř 20 tisíc tun soli.

BolívieBolívie

Po Uyuni nás čekala krátká návštěva údajně nejvýše položeného města na světě Potosi (4100 m n. m.). Potosi se proslavilo svými stříbrnými doly a stříbro se v něm stále těží (a stále krumpáčem, lopatou a dynamitem, vloženým do ručně vyhloubené díry ve skále), ačkoli jeho věhlasná sláva již utichla. Na začátku 17. století se díky bohatým stříbrným dolům a ražení stříbrných mincí pro cele Španělsko řadilo Potosi k největším městům na světě (mělo více obyvatel než Paříž a Londýn) a bylo největším městem Latinské Ameriky.

V Potosí jsme ochutnali Bolivijskou národní specialitu - charquekan. Přítel si jej pochvaloval, já tedy zrovna nadšená nebyla. Jídlo tvořila vařená zrna kukuřice, najemno nakrájené pečené hovězí maso, vařená neoloupaná brambora a natvrdo vařené vejce. K tomu dle libosti neskutečně pálivá omáčka. Tradiční jídlo se také tradičně jí, a to rukama, na příbor zapomeňte!

BolívieBolívie

Poslední zastávkou v Bolívii bylo město Sucre - hlavní město Bolívie. Tak trochu nás tu zaskočila generální stávka proti levicově komunistické politice prezidenta Eva Moralese - zjednodušeně řečeno. Ve stávce byly jen východní bohaté provincie, v chudší západní části země lidé naopak prezidentovi a jeho politice fandí. Nakonec jsme se v Sucre kvůli nepokojům museli zdržet celých pět dní místo plánovaných dvou dní. Z města nebylo možné nikam odjet, všechny hlavní silnice byly zablokované demonstranty. Nikdo nevěděl, kdy budou blokády ze silnic odstraněny. Vzdali jsme cestu autobusem, která byla každý den přesunuta na den následující, a raději si koupili letenky do města Santa Cruz ve východní Bolívii. Alespoň jsme měli dost času na  průzkum místních restaurací, obchodů se suvenýry a tržiště s nabídkou vynikajících čerstvých ovocný džusů z jahod, ananasu nebo papay...). Sucre jsme si prohlédli docela dokonale, včetně návštěvy místního hřbitova. No, je třeba to brát optimisticky jako součást poznávání bolívijské kultury.