Chalupy na horách mají dlouhou historii, tu naši chaloupku jsme objevili zakreslenou na mapě Smržovky z r. 1839. A tak se při jejich stavbách nemyslelo na auta, a na klouzání v zimě. K té naší je cesta do kopečku, do zatáčky, vyjíždí se v létě na „jedničku“ a v zimě se může jenom sjíždět, protože se promění v solidní sáňkařskou dráhu. A tak, když odjíždíme z chalupy, já jdu do závěje v zatáčce zastavovat chodce, v tu chvíli již na mě z auta vidět není a posléze manžel nejprve zatroubí a pak pomalu začne se snažit sjet co nejpomaleji. Zimní gumy a ABS řeší sjíždění jen částečně. 

Minulou neděli jsme se ale střetli s egem. Ve chvíli, kdy se již auto nejspíše rozjelo, se objevila dole ještě na rovince rekreantka. Požádala jsem ji o zastavení, pokračovala dál, řekla jsem jí, že pojede auto, a že je to značně nebezpečné – pokračovala, tak jsem jí řekla, že by mohla být placatá, a že nemám ráda krev. To ji naštěstí zbrzdilo. Když míjela již stojící auto, pořádně od plic nám vynadala, proč jezdíme do hor, když neumíme jezdit a vzpomněla si ještě, že by auto mělo mít zimní gumy, ale to již nedopověděla, protože jí ujely nohy.

Znám jogína, který rozpouští ego, znám jednu paní, která se snaží být guru pro ostatní, a ta chce, aby ostatní se s ní ztotožňovali a nazývá to kultivováním ega.

Snad by stačilo to své ego nepřeceňovat, například neudrží auto přeměněné na sáňky. A pak je i dobré si uvědomit, že ego mám já, ty, on, prostě všichni. A tak by se mohli ta naše ega na sebe třeba usmívat místo toho, aby se přetlačovali. Hezký březen!!!!