E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Učím se s ní žít Tisk Email
Úvod
Napsal uživatel MUDr. Jitka Mašková - Švejdová   
Pondělí, 04 Srpen 2014 18:47

S kým že se učím žít? No přece se svou nemocí. Chronická nemoc se většinou vplíží nečekaně, když je člověk nejvíce rozběhnutý, má nejvíce plánů a je „jeho“ svět.
Nemoc se tedy vplíží a drží se člověka někdy pevně a někdy méně pevně, někdy je léčitelná či dokonce vyléčitelná, někdy nastane patová situace a někdy nemoc pomalu či rychle vítězí.

Jsem přesvědčena, že nemoc není trestem, ale jistě se odráží i předchozí chyby v životě. Mojí chybou nejspíše bylo při práci s pacientem maximální soustředění se na pacienta. Naučila jsem se naladit na něho a pracovala jsem v jakémsi transu. Pomáhalo to mé práci, byla jsem výkonnější, rychleji jsem chápala problematiku jeho nemoci, snazší bylo získat ho pro spolupráci na jeho léčbě.  Samotné mi to ale škodilo, protože jsem byla i zranitelnější od samotných pacientů.
Problémy nejprve nastaly v práci, po tři roky se mi vždy v zimě hůře pracovalo, zadýchávala jsem se, v zimě jsem nebyla schopna sportovat a chytala jsem všechny virozy, včetně chřipek, které kolem mne prošly. Příznaky byly stále zřejmější, nezvládala jsem práci s některými pacienty, a pak mi na plicním paní doktorka sdělila diagnozu – mám rozvinuté astma bronchiale.
Začala léčba kortikoidy, ale snažila jsem se dále pracovat.  Kortikoidy můj zdravotní stav nezvládaly, ničili mě pacienti naparfémovaní. Jediné řešení bylo, rychle se izolovat od parfémů. Řešení se zdálo jednoduché, ale bylo pro mě v té době docela zklamáním, kolika z mých pacientů, kterým jsem se snažila vždy pomáhat, nyní nevadilo mě ubližovat. Část se voněla vesele dál, například se slovy: já myslela, že na to nepřijdete. Kupodivu mě většinou nepoškozovali fajnšmekři, kteří se voní, protože chtějí hezky vonět. Ale silně mě poškozovaly parfémy, které jsou používány /stejně jako byly používány voňavky ve středověku/ k překrytí jakékoliv přirozené vůně člověka, tedy parfémy, které jsou používány ze strachu, aby člověk nesmrděl.  Těmto lidem tyto voňavky nejspíše taky nevoní, ale používají je jako nutnost k životu, aby se neprezentovali sebou, ale zastřeli svou přirozenost a nahradili ji pachem parfému.
Nemoc se mi zhoršovala, musela jsem si několikrát za den navíc dýchnout další léky a ty nejsou zcela neškodné. Chraptěla jsem, přibyly u mě infekce. Již jsem věděla, že práci  v ordinaci musím rychle opustit – byla to záležitost mého přežití.
Jak můj problém vidí moje kamarádka Iva Pekárkova, si můžete přečíst na jejím blogu   http://pekarkova.blog.idnes.cz/c/409489/Vonavka-Neco-tu-smrdi.html
Následovala moje dlouhá pracovní neschopnost a zkoušení různých léků na alergii, které mě značně uspávaly. Léčila jsem se.  Ale dozrála jsem od samotné léčby i k boji s nemocí. Po několika měsících jsem si nechala pracovní neschopnost ukončit, protože jsem chtěla být opět aktivním člověkem. Pomáhá mi pobyt v přírodě, plavání, cvičení, trekkingová chůze, nyní měsíc zkouším bezlepkovou stravu. Zlepšila jsem se k normálu, ale straním se parfémů. Od září začínám pracovat na Smržovce na zkrácený pracovní úvazek.
Zůstává ale plno věcí, které nemohu. Problémem je pro mě setkání s navoněnými lidmi, tedy zatím nechodím do divadel, na koncerty, nejezdím hromadnými dopravními prostředky, bojím se setkání s více lidmi. Hledám výrobky, které jsou bez vůní apod. Mým snem je žít plnohodnotný život a taky přestat  denně vdechovat kortikoidy.