Počasí dnes připomínalo spíš apríl, než červenec. Těžké mraky visely nad městem a tu a tam tu tíhu vody neunesly a protrhly se. Dopoledne padaly kroupy, pak na chvíli vysvitlo sluníčko, aby je v zápětí zas zakryl mrak. Na naše stanoviště jsme dorazily 3 – já Mirka a Marta. Vlastně ještě Rut, ale ta si ve spoustě jiných věcí, které si na chatě připravovala, zapomněla vzít hůlky a tak nás alespoň vyfotila.

Projevila jsem přání, abychom naší vycházku nasměrovaly tak, abych si stačila koupit novou flešku v obchodě, který mi Rut doporučila. Tak jsme vyrazily. Po chvíli jsem už stála s přáním u pana prodavače a po další chvíli jsem platila u pokladny, kde mojí bankovku spolklo modré šuple, které hbitě zastrčily prstíky paní pokladní. Dostala jsem něco mincí zpět a papír, na který mi byl zázrak techniky dole vydán. Spokojeně jsme odkráčely a vyrazily.

Hned po chvíli jsme byly svědky malého zázraku. Na jedné části chodníku pršelo, na druhé, kde jsme stály, ani nekáplo. Vydaly jsme se suchou nohou do sídliště. U silnice v trávě nás překvapila hlava žampiónu. Pěkný kousek. A pak, že nerostou. Náš hovor se stočil k největší vášni Čechů – houbaření, a už jsme měly plné košíky hub a dělaly si chutě, co z nich udělat.

To jsme ale už byly u zvířátek. Na zelené ploše se pásly ovce, mezi nimi pobíhal poník, na druhé straně byla malá prasátka s mámou. Prostě takový malý zoopark u Milíčovského lesa. K němu jsme si to namířily. Tráva byla nasáklá po deštích, na blátivé cestě byly kaluže. Přeskákaly jsme je a prošly zelení k Milíčovskému rybníku. Byl zčásti vypuštěný. Na hladině pluly jen kachny. Sledovaly jsme mámu s malinkými kačátky. Ty byly krásné. Hlavičky se jim kolébaly na hladině. Obešly jsme rybník a vstoupily do lesa. Jeho vůně nás úplně dostala. Vonělo jehličí i nasáklá zem. Svěží zeleň dělala dobře našim očím. No a pak už jsme na dalším rozcestí zamířily opět do sídliště, tentokrát k Červené škole a pak hurá na autobus do všedních starostí i radostí.

HelP