E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

4. ročník hůlkování v Krkonoších a Jizerkách 22.—24.6.2012 Tisk Email
Pohyb
Napsal uživatel Helena Pecková   
Pátek, 29 Listopad 2013 00:05

Tak už zase utekl rok a my se natěšené vydaly k Simoně, do nám již známého pensionu v Harrachově, na víkend nordické chůze. Příjezd jsme měly na etapy. Jedna část jela autobusem, já s Mirkou a Klárou jsme jely s Rut autem.

 

V pátek, 22.6.2012 po desáté hodině, jsme opouštěly ruch velkoměsta, za sebou nechaly všední starosti a mířily s naší skvělou řidičkou směr Liberec. Nic jsme předem neplánovaly a nechaly vše pomalu vykrystalizovat  samo. Dostaly jsme se  do Jablonce n.N., pak  Loučnou, Janov, Velký Semerink až nás cesta zavedla do Hrabětic. V této  malebné horské vesničce jsme zaparkovaly auto a vydaly se ke kapličce, a pak na nedalekou rozhlednu Královku. Je to nejznámější rozhledna v Jizerských horách tyčící se nad střediskem zimních sportů Bedřichovem na stejnojmenném vrchu 859 m n.m. Z rozhledny vysoké 24 m je za pěkného počasí nádherný pohled na Jizerské hory, Krkonoše, Český ráj, Ještěd, ale i Polsko a Neměcko. V r. 1934 byl k rozhledně přistavěn horský dům a my vyzkoušely jeho pohostinnost. Moc se nám tam líbilo včetně příjemné obsluhy a já si vzpomněla na dobu, kdy jsem  byla v 8. třídě v Jizerských horách na lyžařském výcviku a podnikli jsme sem výlet na lyžích.

Z Královky jsme se  vydaly k Prezidentské chatě, která je v rekonstrukci. Klárka tak moc chtěla vidět jaké to tam je, až ukecala jednoho z pracovníků a on nás pustil dovnitř a provedl nás přízemím. Je tam ještě spousta práce, ale bude to tam určitě úžasné.

Spoustou zeleně jsme pokračovaly poblíž nádrže Josefodolské k Jablonecké chatě. V Hraběticích  jsme uhly na sportovně rekreační areál Dřevona. Je součástí turistického a lyžařského střediska Severák. Návštěvníci zde mohou užívat venkovní krytý bazén, saunu, masážní bazén Whirlpool, hrát stolní tenis. K dispozici jsou hřiště, ale i konírna s venkovní jízdárnou, kde probíhá výcvik na koních. Tam jsme se také setkaly s velbloudem. Je to docela zvláštní vidět v Jizerkách velblouda, ale bylo to tak. Tato „ dvojhrbá hvězda“ se nedávno vrátila z natáčení v Německu a už zase zářila u nás. Rodiče tak mohli za poplatek 100 Kč nechat své ratolesti posadit na tohoto velikána, který s nimi kolébavou chůzí několikrát prošel ohrazený prostor. Když jsme se dost vynadívaly, už nás čekalo další milé překvapení. Na nádherné louce se pásla bílá klisna s hříbátkem. Máma starostlivě své mláďátko hlídala, žďuchala do něj jemně hlavou a nespustila z něj oči. Byla pyšná, jak už mámy na svá mláďata bývají.

Fialové bodláky lemovaly část louky, kterou jsme míjely cestou k autu. Tráva se vlnila podle větru, který jí čechral. Svítilo sluníčko a všude byl božský klid. Jak nádherně tu bylo! Ten vzdoušek! Nemohly jsme se nabažit té nádhery. My však musely pokračovat dál. Cesta nás vedla přes Karlov, Josefův Důl, Antonínov, Albrechtice v Jiz. horách, Desnou, Kořenov až  do Harrachova.Tam byl pro dnešek cíl naší cesty. Díky Rut jsme tak projely kus Jizerek a v krásné přírodě nachodily asi 10 km.

Sotva jsme se ubytovaly a pozdravily se se Simonkou, už dorazila děvčata od autobusu z Prahy - Jíťa s Martou a Milena s Ivanou. Simonka nám nabídla výborné špekáčky a pivko, a tak jsme venku opékaly a pochutnávaly si. Oranžové jazyky plamenů polykaly polínka, my povídaly a Simonka nás seznámila s plánem cesty na druhý den.

Sobota 23.6. pro nás začala poměrně brzy. Po vydatné snídani za námi přišly, nám již známé z jiných výletů, naše průvodkyně Zlatka a Věrka. Simonka s námi bohužel nemohla jít, a tak za sebe vybrala úžasnou náhradu. Na půl 8. nám objednala minibus, který nás odvezl na nádraží do Harrachova a krátce po 8. hod. jsme už vyjížděly vlakem do Sklářské Poruby v Polsku. Na území Polska se také odehrával náš dnešní výšlap. Vydaly jsme se za poznáním jejich Jizerskéch hor.

Ve vlaku nás mile překvapil personál v žlutočerných uniformách. Moc jim slušely. Nevím, proč mi připomínaly včelku Máju. Sledovaly jsme krajinu plnou zeleně a doplňovaly UV filtr pomocí ochranných krémů. Konečně se objevila SZKLARSKA POREBA Górna a my vystoupily a vydaly se vstříc novým poznatkům. Šly jsme podél trati, a pak už jsme stoupaly po červené vzhůru. Sluníčko pěkně hřálo a my byly rády, že nás ovlažoval příjemný větřík a stín stromů nás chránil před paprsky slunce. Úžasná zeleň hladila naše oči a plíce dýchaly jak o závod. Pot se nám perlil na čele, pak i na zádech a výstup se zdál nekonečný. Na vhodném místě byla přestávka na pití a cvičení, abychom zas pokračovaly občerstveny ve zdolávání výškového rozdílu. Mezi zelení se objevily balvany a pak cedule s nápisem WYSOKI KAMIEŃ. Dle chytrých pramenů je to výrazná hora kuželovitého tvaru, nacházející se v polské části Jizerských hor 1058 m n.m. Původní chata a rozhledna  se tu nedochovaly, r. 2002 tu byla započata stavba nové horské chaty. Kolem jsou skaliska a úžasný výhled na Krkonoše . Při dobré viditelnosti lze spatřit i Ještěd. V tomto nádherném prostředí se skalním oknem jsme fotily, svačily a kochaly se. Ta námaha stála za to. Pohled který se nám tu naskytl, byl úžasný!

Naše cesta pokračovala na ZWALISKO (znamená zřícenina) také ZAMEK WIECZORNY (v češtině Večerní hrad). Je to hora se skupinou skalisek na vrcholu v části vysokého jizerského hřebene. Leží mezi vrcholy Wysoki Kamieň a Izerskie Garby.Vrcholové skály jsou z ortoruly a jejich podoba připomíná zříceninu hradu. Poblíž samotného vrcholu, který se z dálky zdá být pouze mírnou vyvýšeninou v hřebeni, se nachází již nefungující lom na křemen Stanislaw.Tam jsme dorazily ze spousty zeleně. Vylezly jsme na kopec plný křemene. Všude byla bílá záplava kamenů, nad námi modré nebe a dole zeleň. Z vrcholu je výhled na blízké Krkonoše a Jizerské hory. Od lomu již nás čekala jen cesta dolů. Nádherné rozhledy, výhled na polské Krkonoše, krásná krajina, zatím ne tolik navštěvovaná.

Naše další zastavení bylo v JAKUSZYCE, které jsou známé především běžeckým areálem, kde se pořádají závody. Je zde start běžeckých  tratí. Areál je oblíbený mezi lyžaři hlavně díky  jeho napojení na tratě v Jizerských horách a v Krkonoších. Stožáry na připevnění vlajek stály opuštěné, nikde nebyl ani živáček. Zimní sláva vyprchala. Přes areál, který byl zarostlý travou, kde kvetl také suchopýr, jsme si to namířily k lavicím k odpočinku. Tady jsme si také zase zacvičily a občerstvily se nápoji z vlastních zásob a vydaly se na cestu k domovu. Ta vedla přes hraniční přechod, potom jsme odbočily na Starou celní cestu.

Ani nevím, jak jsme se dostaly k Huťskému rybníku. Byl vypuštěný a smutný. Jen stromy pokyvovaly hlavami. Nohy nás nesly ke kempu. Všimla jsem si, že tu mají připravenou hranici na táborák. Mechanicky jsme šlapaly dál. Odtud už to nebylo daleko na Sachrův kopec, do cíle našeho putování.

      Nachodily jsme kolem 20 km a překonaly převýšení asi 450m . „Hurá i já  to zvládla“, jásám. V duchu děkuji nohám, jak statečně šlapaly a slibuji jim vydatnou masáž a reflexní terapii. Po osvěžující sprše nás část jde na zaslouženou  večeři  a pivo  do hospůdky U Motejlka, kde nám vloni tolik chutnalo. Tentokrát jsme seděly venku a objednaly si maso v bramboráku a pivo. Hodinu jsme ladily formu, než nám obsluha pochoutku přinesla.Čekací doba byla děsná, málem jsme nestihly začátek sešlosti na zahradě u Simony. Tam dorazily i naše průvodkyně Věra se Zlatou a přinesly nám sladkou odměnu polárkové dorty a vaječňák. Normálně tuto pochoutku nejím, ale po zdolání dnešní štreky mi to náramně chutnalo. Večer jsme zakončily opět u táboráku, neboť od posezení v zahradě nás vyhnaly zase mušky „kousalky“.

Na neděli byla plánovaná kratší trasa asi 10 km zase s Věrou. Já se rozhodla, že nebudu trápit nohy v gumových punčochách po včerejším výkonu a půjdu se Simonkou na kratší vycházku. Nejprve  jsme cvičily na zahradě. Tam nás překvapila krátká návštěva paní doktorky Maškové s mužem a jejich chlupatými mazlíčky. Pak  už jsme vyrazily do lesa a šly podél polských hranic. V potůčku jsme si namočily nohy a osvěžily se. Hned  se nám lépe  šlapalo k „ biatlonickému kolečku“, pak dále  přes dřevěný most  přes  Milmici, která tvoří hranici mezi Jizerkami a Krkonošemi a vytéká z ní Huťský náhon,  k Huťskému rybníku. Včera jsme zjistily, že je vypuštěný, jen pruh vody tekl náhonem do sklárny. Rybník je jinak vyrovnávací nádrží pro pohon transmise ve sklárně, je to národní technická památka. Ve vodě ležely  bukové špalky , které slouží k výrobě forem, do kterých se pak fouká sklo.

Simonka mi také dovedla k rybníku, který založil hrabě Harrach  k chovu ryb. Rybník byl nedávno restaurován Krnapem. Ukázala mi také „její louku“, prošly jsme místa, která má ráda. Vůbec se  nedivím, že se jí líbí. Naše putování jsme ukončily v jedné z harrachovských hospůdek  daly si polévku a pak honem za ostatními balit.

Když jsme se pak setkaly s ostatními, vyprávěly, že šly podél potůčku Kamenice lesem kolem rybníčku, přetly Harrachovu cestu a lesní pěšinou, došly na Alfrédku, tj. lesácká  bouda. Tam posvačily a také se osvěžily ve vodě a odtud pak lesem šly zase zpět.

Tím vlastně naše hůlkování skončilo.Už nás čekalo jen balení a loučení. Sluníčko a dobrá nálada nás provázely celý víkend. Co víc jsme si mohly přát! Rut odvezla děvčata k autobusu, my pak nasedly k ní do auta, a po 16. hod jsme odjížděly domů plné zážitků  a pohody. Na závěr se sluší  ještě poděkovat. Dík patří Simoně Dolejší a jejímu manželovi za příjemné prostředí, které nám připravili, Věře a Zlatce, které nás jako zkušené horalky provázely, Rut, která nás vozila a každé z nás, protože nám spolu bylo prima. 

4. ročník hůlkování skončil, ať žije 5. ročník!

HelP