A je to tady. Dnes jdeme s naší malou poprvé do kynologické společnosti, k odborníkům na slovo vzatým – na svod dorostu. Budou jí tam prohlížet, posuzovat,  hodnotit a okukovat a já už teď vím, že jestli řeknou o Tofínce něco ošklivého, popadnu jí do náruče a uteču. Pro nás je ta nejkrásnější a je mi úplně jedno, co si ta slavná komise o ní bude myslet. Vlastně mi na tom ani trochu nezáleží a, když nad tím tak přemýšlím, ani to nemáme zapotřebí, takže můžeme zase klidně otočit auto a jet domů.

Už se nadechuji, abych sdělila svůj názor na celou tuhle komedii rodině, ale pak si vzpomenu, že jsme chovateli, panu Královi, slíbili alespoň ten svod. Ježíši, jak mně je špatně… Hlava se mi motá, žaludek zvedá, nohy mě nechtějí poslouchat, no je tohle normální? Chovám se jako bych vedla dceru k maturitě, nebo co.

„Tak jdeme dovnitř, ne?“  Postrkuji před sebou Martina s dětmi, ale nejraději bych do toho kulturáku ani nešla. Okolo nás je spousta pejsků stejné rasy, jako je Tofča, ale ani jeden, podle mě, není tak krásný, dobře stavěný, pěkně vybarvený, heboučký a radostný, jako je ona. Okukuji majitele pejsků a zjišťuji, že jediná nervózní jsem tady já. Všichni ostatní si povídají a smějí se, docela jako by o nic nešlo.

Tak se také pouštím do hovoru s mladou dvojicí, která vede hned několik kandidátů na svod. Prý to nic není, pan posuzovatel je moc hodný, určitě nám malou pochválí a pokud něco vytkne, pak jen jako upozornění pro nás, majitele. Rozhodně nebude protivný, prý se nemáme bát. Tak se tedy nebojím, ale ty nohy se mi stejně klepou.

Po všech formalitách konečně předstupujeme před rozhodčího. Tváří se vážně a upřeně Tofinku pozoruje. Chodím s ní do kola, tam a zpátky, ještě jednou, tentokrát do „trojúhelníku“, to aby jí posuzovatel viděl zezadu, zboku i zepředu. Malá si vykračuje jak o slavnosti, poslušně zvedá hlavičku a kluše jako malý koníček. Však jsme s ní tuhle parádní chůzi u nohy cvičili  každý den.

Následuje prohlídka na stole. Pan Bukovský bere hlavičku fenky do dlaní, dlouze si jí prohlíží; pak kontroluje skus a počet zubů. Já rozčílením zapomínám dýchat, ale Tofča se tulí rozhodčímu k ruce a dívá se na něj takovým zamilovaným pohledem, až skoro žárlím. Ten se směje a říká, že někdo má „sexepíl“, jiný zase „pesepíl“ a že máme doma moc hezkou holku. No tak to mi neřekl nic nového, to vím také…

Pak diktuje posudek a já se dozvím, že naše fenka je v dobré tělesné kondici, má správnou výšku i délku, velmi dobré úhlení končetin, hluboký hrudník, rovný, pevný hřbet, dobře se utvářející hlavu a na svůj věk výbornou délku i kvalitu srsti. Její povaha je pro plemeno typická a byla velmi pěkně předvedená. A… to je všechno. Můžeme si nechat svod zapsat do průkazu původu a jít domů. Ještě je nám doporučeno, abychom přišli za rok na bonitaci a … na kterou že výstavu máme fenku přihlášenou?

Po pravdě říkám, že na žádnou. Pan Bukovský se podiví, že s takhle pěknou dorostenkou nikam nepůjdeme a chce vědět, co tomu říká pan Král. To už jsem rudá až za ušima a jen koktám něco o tom, že jsme se ještě nerozhodli… tedy že bychom za určitých okolností… třeba, možná… Zdá se, že je mu to jasné. Se smíchem mi vrazí do ruky přihlášky na několik výstav a zve do kruhu další štěně.

Klopýtám ze sálu a smutně přemýšlím o tom, proč jsme se raději nedali na chov fretek. Ty po výstavách určitě nikdo nehoní.