„Tofi, k nóóóze“, zavelela jsem hlasitě a vykročila za hubenou paní s dalmatinem. Byla jsem na třetí hodině výcviku psa na místním cvičáku a po pravdě, přišlo mi to celé dost na hlavu.

Když nám před několika měsíci Tofča zblajzla tabulku čokolády i s obalem, rozhodli jsme se, že musíme jí i nám dopřát nějakou školu správného psího chování. Jsme začátečníci, nikdy jsme psa neměli, takže určitě nebude na škodu, když nám někdo zkušený poradí. Až potud to bylo určitě dobré rozhodnutí, ale výběr místa a učitele se Martinovi nějak nepovedl. Podezírám ho z toho, že se prostě v práci zeptal a chlapi mu doporučili cvičák jako jediné místo, kde se dá psisko srovnat do latě (jako bych je slyšela).

Paní s dalmatinkou náhle zastavila; tedy nebylo to úplně náhle, jen vykonala instruktorův povel, který jsem já, zabraná do úvah o vhodnosti služebního výcviku pro naší malou, úplně přeslechla. Málem jsem se o ní přerazila a Tofča hned využila situace a laškovně rafla puntíkatou Áju do paty. Já se omluvila, Tofinka olízla nasrknuté dalmatince nos a pokračovaly jsme ve výcviku.

Chůze u nohy, obraty jak na vojně, přivolání, odložení, vyštěkání, neštěkání; všechno hrozně neosobně a s velikým řevem. Kdepak jsem to četla, že má pes šedesátkrát lepší sluch než člověk? Mně už z pana Šupíka brněla hlava, pletla se mi levá a pravá noha a hlavně – vůbec jsem v tom neviděla žádný smysl. Já chtěla naší fence porozumět, nějak se s ní domluvit, asi tak, jako pan Monty Roberts s koňmi, ale to tady nepřicházelo v úvahu.

„Poslyš, Lucko, nenašel by se na internetu někdo, kdo psy a jejich lidi nehoní po trávníku jak nadmuté kozy, ale vysvětlí jim v klidu, jak to vlastně všechno funguje?“
Lucina mínila, že určitě ano, ale ani po dvouhodinovém surfování nic, co by se blížilo mé představě o pochopení psí duše, nenašla. Tak jsem se zase obrátila na pana Krále, od kterého naší Tofču máme. Smál se jak blázen, když jsem mu vyprávěla o našem slavném školení na cvičáku a vysvětlil mi, že tyhle zastaralé metody už nikdo normální nepoužívá ať prý zavolám paní Vaňkovou, ta že umí právě to, co potřebujeme.

Za týden jsem se vypravila s Tofinou na návštěvu. U Vaňků jsem dostala ovocný čaj, fenďula kousek sucharu a misku vody a pak už jsem jen okouzleně naslouchala staré dámě, která žila mezi pejsky sedmdesát let. Dozvěděla jsem se věci, které byly tak zřejmé a logické, že jsem nechápala, proč jsem na ně nepřišla sama.

Všechno se prý odvíjí od toho, že pes pochází z vlka a vlčí smečka má jasné zákony, které všichni její členové znají a hlavně je dodržují. Vůdčí osobnosti, ať pes nebo fena, určovali, co, kdy, kde a jak ulovit a jak kořist rozdělit. To, že slabí a nemocní přistupovali ke strženému kusu jako poslední, mělo svůj důvod. První se museli nažrat ti členové smečky, kteří byli pro celé společenství nejdůležitější, tedy zvířata v plné síle. Ti tvořili jádro tlupy, oni byli zodpovědní za to, že i zítra bude co jíst a že se na jaře narodí zdravá a silná štěňata.

Takže jedinci silní a v nejlepším věku lovili, pářili se a odchovávali mláďata a ti ostatní jim pomáhali. Roční vlčci se smečkou nelovili. Zůstávali doma a dávali pozor na štěňata. Když se někdo vracel domů, již na dálku vrtěl ocasem a vířil jím svůj pach, aby domácí mohli čichem zkontrolovat, že to není vetřelec, ale vracející se příbuzný. Agresor se naopak plížil s ocasem přitisknutým k řitnímu otvoru, aby ho jeho pach předčasně neprozradil. Po příchodu štěňata lovce olizovala a okusovala jeho pysky, to aby ho přiměla k vyvržení potravy.  Aby bylo jasné, že ho absolutně uznávají, lehala si na záda, odkrývala bříška, tedy nejzranitelnější část svého těla a tím dávala najevo svojí podřízenost.

Paní Vaňková se mě zeptala, jestli mi tohle něco nepřipomíná. No ano, úplně stejně nás vítá Tofínka. Je tedy  z dobře fungující rodiny a návrat „svých lidí“ prožívá stejně jako mladý vlček. No a my jí, kromě pomazlení, přistrčíme i kousek piškotu, čímž jí mimoděk ujišťujeme o svých loveckých kvalitách.

Pes je prý tvor konzervativní. Nejvíce mu vyhovuje stále stejný denní rozvrh, pokud ovšem není vyzván pánem ke společné zábavě, to je pak ochoten všeho nechat, hned tam spěchat. Společná činnost je pro našeho psa něco jako týmová práce. Většina psů jsou velmi pracovití jedinci. Jsou neúnavní a stále znovu přinášejí míček nebo klacek; jsou nadšenými hráči na honěnou a na schovávanou, páníčka budou hledat, dokud to lidi nepřestane bavit.

Při hře používají další výrazy, které nás mají ujistit, že je to jenom jako… Vrčí, nechtějí nám dát to, co svírají v tlamě, přetahují se s námi, ale zároveň vrtí ocasem a dívají se nám do očí, to abychom poznali, že to není myšleno ve zlém. Občas se zapomenou a s klackem stisknou i náš prst, ale když vykřikneme, okamžitě začnou vrtět celým tělem, olizují se, uhýbají pohledem a tím vším nám říkají, že to tak nemyslí, že to byl omyl.

Stejné výrazy používají v okamžiku, kdy děláme něco, co je jim nepříjemné nebo když se na ně zlobíme. Říkají nám: „Už mi to nedělej, prosím, přestaň.“ Tohle chování si prý hodně majitelů psů vysvětluje tak, že pes dobře ví, co provedl a teď se nám omlouvá. Bohužel je to omyl, pes opravdu neví, že dostal ve čtyři hodiny odpoledne nařezáno za to, že v devět ráno rozkousal neuklizenou botu.

Paní Vaňková mi nabídla další šálek čaje a pokračovala ve výkladu. Polidšťování psa, vysvětlování jeho chování „po člověčím“ způsobu, vede k největším nedorozuměním. Psi neznají lidské pocity jako je stud, zbabělost nebo hrdinství. Evoluce jim do myšlení zakódovala zákon zachování rodu, pud sebezáchovy a vybavila je pro přežití podmíněnými a nepodmíněnými reflexy. Nemůžeme se tedy zlobit, že se náš pes snaží na veřejnosti nakrýt háravou fenu nebo se okamžitě otočí na záda, když jej očichává naježený dobrman; tak mu přikazuje příroda, tak se musí zachovat, jestliže chce přežít.

Na druhé straně je naprosto úžasné, že každá fenka ví, jak rodit a pečovat o mláďata, aniž by jí to někdo učil. I toto chování patří do běžné výbavy naší Tofinky. Představte si, smála se paní Vaňková, že by lidské dítě vyrůstalo bez možnosti pozorovat dospělé vlastního druhu. Nejen, že by nevědělo nic o rození a výchově dětí, ale dokonce by ani nechodilo vzpřímené, běhalo by po všech čtyřech.

Naši pejsci jsou, podle paní Vaňkové, tak vnímaví, že nám prominou i velmi neetické chování, jako je cenění zubů, které předvádíme, ačkoliv tím nemyslíme hrozbu. Naše „zubaté“ úsměvy přijímají od útlého mládí jako poněkud zvláštní, ale v podstatě neškodný projev lidské tuposti. Vždyť přece každá šelma ví, že se napřed zavrčí, pak se ukážou zuby, a když ani to nezabere, tak následuje kousnutí. Jen člověk to nezná, ale to nevadí, oni nám to odpustí.

Na základě těchto skutečností se můžeme s pejskem velmi snadno domluvit, tvrdila paní Vaňková, jen je třeba dodržovat pravidla hry dobře fungující vlčí smečky.
To bude opravdu velká švanda, až budu nutit Martina, aby vrčel a vůbec se choval jako „alfa vlk“…Už to vidím v barvách, jak se chechtá a mává rukou, abych si nevymýšlela nesmysly. Asi jsem ho měla poslat s Tofinkou k paní Vaňkové na návštěvu, protože těžko budu umět zopakovat všechno, co mi tak hezky vysvětlila.
No, uvidíme, zatím to budu já, kdo jako „alfa fena“ budu vcházet první do dveří, první jíst, první vítat hosty. Venku se budu naší malé „jako ztrácet“, aby si mě musela hlídat, aby se naučila používat čich, aby mě ráda a s chutí následovala. Prostě žádné „k nóóóze“, ale tiché písknutí nebo mlasknutí, jako když se na lovu dva vlci domlouvají, kudy poběží dál.

Už se na to „domlouvání“ moc těším.