Na Hájích byl pěkný mumraj – farmářský trh. Davy lačných kupujících stály ve frontě na sazenice, či domácí potraviny. Měla jsem nějaký „absťák“ z nedostatku vitamínu M, neboť jím samou zeleninu a prostě mně chybělo maso. Zakoupila jsem si párek v rohlíku v domnění, že mi domácí párek udělá dobře. Neudělal. Ztvrdlý rohlík a vymáčená  uzenina skončily v koši. Jsem  zas na nějakou dobu z této lahůdky vyléčena, neboť ani pan prodavač, ani jeho produkt na trh nepatřil.

 autorka

I přes to jsem zvesela vyrazila na naše stanoviště, blížila se 17. hodina. Na začátku jsme měly krátkou poradu, která se týkala našeho červnového víkendu hůlkování v Krkonoších. Počasí dnes  bylo nestálé. Studený vítr honil mraky a vypadalo to, že bude pršet. Už není spolehnutí ani na ledové muže, dělají si co chtějí. Ještě že máme pranostiku “studený máj, v stodole ráj“. Tak jsme si nemohly naříkat, protože bude přeci ráj. S ohledem na počasí jsme vybraly cestu do Milíčovského lesa a k Milíčovským rybníkům.

Různými oklikami jsme se  konečně propletly k červené škole, míjely jsme staveniště a pak hurá do lesa. Tam bylo tepleji. Nabídla se nám úžasná paleta zelené barvy. Od žlutozelené až po tmavou. Bylo tam ticho, veškerý shon, který před chvílí vládl na trhu byl ta tam. Po nějaké době se před námi objevil Milíčovský rybník. Z celé škály milíčovských  rybníků je největší. Šly jsme blíž a před námi vykoukly trsy žlutých irisů a rákosí. Něžná kvítka se pohupovala, jako by  si něco vyprávěla. Na hladině rybníka  se zrcadlily stromy. Pozorovaly jsme kachnu, jak vyvedla svoje mláďátka na projížďku. Držely se jí a ona na ně byla náležitě pyšná. Vypadaly jak hnědé korálky, co se houpu na stříbrných vlnách. Co chvíli se hladina změnila. Vydržela bych se na to dívat hodiny. Obraz se totiž pořád mění. Hra stínů a barev začíná, tak se dívejte.

Vybavila se mi taky  vzpomínka z dětství. S rodiči jsme byli u Milíčovského rybníka. Tenkrát, zde bylo plno doutníků a já si přála jeden utrhnout. Tatínek chtěl vyplnit moje přání, nahnul se a už byl ve vodě. Cestou domů šel v mokrých botách, neboť kraj země se s ním nějak svezl a on se nedobrovolně vykoupal. Doutník mi však stačil utrhnout a já ho dlouho měla schovaný.

Úzká pěšinka nás zavedla k dalšímu rybníku Kančík. Je bahnitý, ale také má své kouzlo. A co teprve rybník Homolka! Kolem hráze byly úžasné duby. Jejich statné koruny a větve byly přímo  stvořené pro malíře či fotografa. Větve vypadaly jak silné paže, které chtějí obejmout celý prostor. Vrásčitá kůra měla v sobě vryto hodně událostí. Kdyby tak stromy mohly vyprávět! A co jejich  spletité kořeny? Některé vypadaly jak sedátka. Určitě tak nabídly posezení pro nejednu dvojici. Co všechno asi vyslechly. Všimly jsme si, že kmeny stromů u hráze byly samá díra. To bylo dílo tesaříků, brouků s krovkami, kteří tam se svými larvami žijí. Jinde zas kmeny měly díry od datlů. Tak důkladně je prohlíželi a léčili. Jak to je v přírodě úžasně zařízené.

Naše další zastavení bylo u rybníku Vrah. Tak krásný rybník s ostrůvkem a tak hrozný název. Jak asi k němu přišel, kdo ví. U břehu rostly vrby, jen vodník tam chyběl. Přesně by se tam hodil s fajfčičkou a šosem z kterého by kapala voda. Nebyl tam a my šly dál. Zelení podél pole  jsme se dostaly na louku, kde bílé padáčky pampelišek poletovaly nad krajinou. Vítr si s nimi pohrával a roznášel je do dáli. Jaká to musela být krása, když kvetla  ta malá žlutá sluníčka!  Někde u cesty se modral rozrazil a bíle kvetl hloh. Objevily jsme strom, který měl malé červené plody, jako malé třešínky. Pak se před námi objevila umělá vodní nádrž. V zadu na hladině byly 3 volavky, kus dál  kačeři. Zřejmě probírali něco důležitého. Pokyvovaly hlavami. Škoda, že ten pěkný obraz kazily krabice paneláků, které se vypínaly na obzoru. Kačerům však nevadily.

Zpevněné kraje břehu nádrže byly pěkně upravené a my jsme se dostaly na asfaltovou cestu, prošly kolem cvičáku, kde Hanička objevila popenec. Tato vytrvalá bylina s plazivým oddenkem má modrofialová kvítka a přidává se do polévky, jako zelenina. Má význam i v léčitelství a z luk se nastěhovala i do zahrádek jako plevel.

Po tomto krátkém zastavení jsme dále šly milíčovskou alejí. Stromy byly sice jen na jedné straně, druhá strana byla obehnána dráty, kde se pásly ovce. Kolem hospodářských zvířat , kde ležely pašíci a pobíhaly slepice jsme došly k zvláštnímu plemenu ovcí romanovských, které pocházejí z Ruska.

Tady se  některé z nás rozloučily a vydaly se  na cestu k domovu. To už jsme ale byly opět v panelákovém lese a krásnou procházku jsme zakončily na konečné autobusů na Hájích. Ještě na zastávce jsme si povídaly, jak se nám to zas dnes krásně povedlo. Jak jsme si užily přírodu a chvíli klidu, kterou jsme měly pro sebe.Posledně jsme navštívily bájemi opředený Vyšehrad, dnes jsme čerpaly sílu ze stromů v malebné krajině. A co bude příště? No zase úžasné hůlkování. HelP