Se slavným filmem to nemá nic společného. Jen ta číslice souhlasí. Ale statečné jsme vlastně byly, našly jsme si čas pro sebe a potěšily se krásou jarního dne. Ale hezky od začátku. Včera při přesazování kytek jsem přemýšlela, kam půjdeme v pondělí na hůlkování . Chtělo by to něco slavnostního, budou Velikonoce, říkala jsem si. Tak mi napadl Vyšehrad. Miluji to místo, které je spjato s nejstarší historií Přemyslovců, které se za vlády  krále Vratislava II, stalo překvapivě  královským sídlem, neboť Vratislav II. sem kolem r. 1070 přesídlil z Pražského hradu. Prostě mám pro Vyšehrad slabost.

Na Vyšehradě jsme byly před Vánoci (zase samé holky),  bylo to tam úžasné, ale vše jsme viděly za svitu měsíce a z osvětlení lamp. Mělo to svoje kouzlo, padal sníh,  ale denní světlo je denní světlo. Tehdy jsme si slíbily, že se sem podíváme na jaře ještě jednou. Lepší  příležitost k návštěvě legendárního místa bychom jen těžko vybíraly a tak jsme se sem vypravily znovu.

Jen kousek za Leopoldovou branou jsme se vydaly doleva, obráceně, než při zimním putování. Tato trasa je trochu klidnější, takže jsme mohly lépe vychutnávat krásu kolem. Uvítaly nás zelené keře, žluté záplavy zlatého deště a rozkvetlé stromy a červené květy kdoulovce.  Asfaltovou cestičkou jsme došly k vyhlídce, kde se nám otevřel pohled na vodárnu, plavecký stadión v Podolí na stříbrnou stužku Vltavy s oblouky mostů. Hladina se třpytila jak zrcadlo. Zelené proutky vrby čekají na svůj čas, aby z nich šikovné ruce upletly pomlázku. Kocháme se jak pan Hrušinský ve Vesničce střediskové. Jaká nádhera!

Procházkovou chůzí jsme míjely páry, které už odpočívaly na zeleném koberci, či posedávaly na lavičkách. Sluníčko zalévalo bílé květy hrušní  proudy svých paprsků a obloha byla modrá jak len. Po hradbách jsme došly do míst, kde stával palác Karla IV. Palác Vratislavův byl již tehdy rozbořen, tak si nechal  postavit nový. V blízkosti je vysázená vinná réva, to by panovník a velký znalec vín měl určitě radost. Za jeho vlády byla povinnost pěstovat vinnou révu všude tam, kde jen to bylo možné a neuposlechnutí se trestalo. Z další vyhlídky jsme koukly na Smíchov, Petřín a Pražský hrad. Zas pohled na Vltavu, tentokrát s Železničním mostem. Nesmím zapomenout ani na Libušinu lázeň, či pověst o ukrytém pokladu a rytířích, kteří budou v době zlé bojovat. Je fajn, že ta doba ještě nenastala a my se můžeme klidně procházet.

Taky že jsme se procházely. Vrchol vyšehradského návrší, na němž až do husitských válek stával královský hrad, má dnes sadovou úpravu a pochází z 19. století. Jsou zde umístěny sochy Václava Myslbeka na téma českých bájí. Původně pocházejí z Palackého mostu (Ctirad a Šárka, kněžna Libuše s  Přemyslem, Lumír a Píseň, Záboj se Slavojem). Kolem chrámové lodi kostela Petra a Pavla jsme se dostaly k Čertovu sloupu, parkovou úpravou pak opět k dalším hradbám. Obdivovaly jsme tulipány, modřence a krásné květy tardy – malých tulipánků i prostý barvínek. Vzduch byl prosycen pronikavou vůní střemchy. Pohled na Prahu se opět posunul. Byl vidět Nuselský most, komplex budov u Apolináře, v dálce žižkovský vysílač. Ulice se kroutily a pyšnily krásnými domy, jinde byly rovné.  Sluníčko svítilo na červené střechy a my se nemohly nabažit toho pohledu.  Nikde na světě snad nejsou tak krásné červené střechy. Je fajn, že se to od dob Nerudy nezměnilo. Vždy si vzpomenu na jeho povídky. Kolem zdi slavného pohřebiště Slavína  jsme se dostaly zpět ke kostelu a tentokrát sledovány bustou Elišky Přemyslovny jsme zamířily do „našeho altánku“. V zimě, za zvuku zvonkohry, jsem rozdávala perníková srdíčka. Tentokrát jsem měla nachystaná čokoládová vajíčka, vždyť za týden je koleda. Tak se na chvíli hůlky na nordickou chůzi změnily na „pomlázku“ a za zpěvu koledy jsem byla vyšupaná, abych byla zdravá a dobře běhala. Doplnily jsme kalorie a daly se zas na cestu k Letní scéně. Byla opuštěná, ale než se nadějeme, bude Vyšehraní a na scéně pod širým nebem se budou scházet různí kumštýři. Naše kratičké  zastavení bylo v  hospůdce proti rotundě sv. Martina. V zimě jsme tu byly na svařáku. Venku  bylo plno. Lidi seděli a popíjeli zlatý mok. My však prošly ještě dolní část celého komplexu až k bráně. V jednom místě je cesta uzavřená, něco se tam dělá. Chlad ze zdí nás přiměl ke zpáteční cestě k metru. Za zvuku zvonkohry jsme opouštěly nádherný areál a mířily opět  k Leopoldově bráně. Za ní jsme nechaly historii a kráčely vstříc současnosti.

Dnešní procházka se opět vydařila.Přispěl k tomu i slunečný den. Domluvily jsme se, že Vánoce a Velikonoce budeme slavit na tomto nádherném místě. Ale ani na podzim to tu není špatné, barevné listy budou mít také své kouzlo a o Vyšehradě se dá tolik vyprávět. Tak , kdoví, kdy zase přijdeme.

Když jsem vystoupila doma z autobusu, bylo již chladno. Ve zšeřelé ulici si rozsvítily lampy. Já kráčela k domovu s plnou hlavou myšlenek o čem budu psát  a tak jsem  spěchala , aby se mi myšlenky nesplašily.

A abych nezapomněla, přeji všem krásné Velikonoce, ať se vám vše povede a dostanete vyšlupáno pomlázkou..Tento starý zvyk přetrval do dnešních dnů a má přenést mízu z mladých větviček na živé bytosti. Tak ať jsme po celý rok svěží a zdravé.
Jo a usmějte se. Úsměv nestojí nic a znamená mnoho! HelP