E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Sportujeme se zvířaty Tisk Email
Sport
Napsal uživatel Michaela Čermáková   
Neděle, 25 Leden 2009 16:21

Pryč jsou ty časy, kdy člověk a zvíře, bok po boku, vzdorovali nepřízni počasí, společným nepřátelům nebo hladu. Naše spojenectví s koňmi, psy nebo kočkami bylo pevné a pro obě strany velmi výhodné – my, lidé rozumní a na pána tvorstva korunovaní, jsme se spoléhali na rychlé nohy koní, skvělý čich a ostré zuby psů, či trpělivost a lovecké umění koček; a oni se k nám více či méně dobrovolně přidali v naději na snadno získanou potravu a pocit bezpečí, který jim lidé tu a tam poskytovali.

Dnes již nejsme odkázáni na to, abychom vlastníma rukama ubili jelena nebo osobně vyrazili do bitvy. Maso nakoupíme v marketu a bojujeme tak leda s přibývajícími kily. Civilizace nás zbavila starostí o získání potravy a ochrany území, díky ní již nemusíme bojovat se sousedními kmeny (tuto starost za nás ochotně převzali politici), za to nám připravila horké chvilky, ve kterých adrenalin vyletí do závratných výšek, ale už nemá jak naše tělo opustit – říkáme tomu stres.

Tisíce let jsme si v těle budovali mechanizmy, které nám dávali šanci na přežití, adrenalin v krvi nám pomáhal v bojích i na útěku. Dnes si ho sice několikrát za den zvýšíme, ovšem nemáme jak ho z organizmu vyloučit – neutíkáme ani nebojujeme, hlavně se ani nehýbeme…

A tady zase přicházejí na pomoc naši zvířecí kamarádi. Díky nim se zvedneme od počítače, vylezeme z auta, odložíme hamburger a jdeme si lehce užívat.
Existují desítky sportů, které můžeme provozovat se zvířaty a já už se moc těším na to, jak je budeme spolu objevovat.

Pro začátek jsem si vybrala něco, co děláme každý den, bez ohledu na počasí, roční dobu, pátek nebo svátek… A to je –

PROCHÁZKA SE PSEM

Pro někoho je to pouhá protivná povinnost, ale pro nás, zanícené pejskaře každodenní radost. Nic jiného nám nepřinese tolik uspokojení, jako pohled na nadšeného pejska, který před námi  běží, čenichá, navazuje přátelství s ostatními psy nebo nám přináší míčky, klacky či šišky s přesvědčením, že ani my neodoláme a budeme hrát tu úžasnou hru na „aportek“.

Už jste si někdy spočítali, kolik kilometrů týdně ujdete za vrtícím se psím ocasem? Kolikrát se shýbnete pro klacík nebo tenisák? A to jsem se tu ještě ani nezmínila o druhotném, ale neméně blahodárném účinku na naší psychiku.

Svižným krokem vyženeme z hlavy „pracovní a rodinné pavouky“, přestaneme se týrat přemýšlením o zdražování elektřiny a s ostatními stejně smýšlejícími jedinci můžeme probrat otázky typu – co pejskovi uvařit, kam s ním zajít na očkování nebo jak zabránit fence v nechtěném početí.

Pravidelnost a vytrvalost je základním kamenem každého sportovního tréninku. Při procházkách se psem splňujeme obojí. Jenže stejně jako při jiných sportech i tady je nebezpečí, že se zraníme nebo že si špatným přístupem ublížíme.

Ne, nebojte se, nebudu tu meditovat nad bojovými plemeny psů, kteří ohrožují všechno živé v okruhu padesáti metrů. (Podle světových průzkumů má nejvíc pokousání člověka na svědomí jezevčík). Nebudu ani zmiňovat nebezpečí přenosu psích nemocí na člověka – stejně se častěji nakazí oni naší rýmou nebo angínou než my jejich vzteklinou nebo střevními parazity.

Ne ne, tady jde o něco jiného. To nebezpečí se skrývá v obyčejné chůzi na vodítku. Většina psů totiž na šňůře chodit neumí. Špatně vychovaní pejsci vláčí své majitele po ulici jako sirotky, cloumají jimi, vytrhávají jim ruce z kloubů a smýkají s nimi tak, že se občas bojím o jejich zdraví i život.

Maličká paní z naší ulice dostala od dcery k sedmdesátinám obrovského černého hafana, který ji vodil přes silnici sem a tam, jak se mu zlíbilo. Stařenka sice hubovala a snažila se psa usměrnit, ale bylo jí to k ničemu. Když se Bojar rozhodl přejít na druhý chodník, neměla šanci.

Tohle je sice mezní případ, ale znám desítky psů, kteří vodítko považují za postraněk k vozu. Stačí jej připnout a už táhnou. Majiteli způsobí vážné problémy s levým ramenem, protože rameno je i normálně příliš přetížený kloub; vždyť naším vztyčením ztratilo velké množství svalové hmoty. Při chůzi čtvernožce je vždy podepřené, ale u lidí jej váha horní končetiny neustále vytahuje k zemi a rameno má tudíž sklon k permanentní trakci; no a navíc nás třikrát denně za něj táhne dopředu pes... Jest-li že neudržíme lopatku fixovanou k hrudníku ale oddálíme ji, tak již vůbec nic nebrání přetěžování kloubu.
 Sobě pak způsobí pesan neméně velké poškození pohybového aparátu, protože taková námaha pro není přirozená. Jeho ramena, lokty i kyčle jsou tahem na vodítku velmi namáhané a budou dříve opotřebované. Vždyť ani saňoví psi nezatěžují organizmus takovým způsobem. Jakmile se totiž saně rozjedou, kluše spřežení volně, bez přehnaného úsilí.

Naučit pejska chodit spořádaně na vodítku by tedy měla být naše prvořadá povinnost, protože jen tak si budeme moci procházky s naším psím kamarádem opravdu skvěle užívat.