E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Zapomenutí vojáci - Josef Novotný Tisk Email
Cestování
Napsal uživatel Administrator   
Neděle, 24 Říjen 2010 20:46

   Jednou z lokalit hojně navštěvovaných vodáky a milovníky raftingu je slovinská řeka Soča. Sem, do překrásné přírody Julských Alp dosud nezničené turistickým průmyslem, směřují výpravy vyznavačů divoké vody. Většinu návštěvníků překvapí množství vojenských hřbitovů, na jejichž náhrobcích jsou i česká jména. Zde, v místech připomínajících ráj, probíhalo před více než osmdesáti lety peklo války, které naši dědové dali jméno Veliká.

 

        

Vstupem Rakouska-Uherska do války se ocitlo ve válečné vřavě i přes milion českých vojáků. Po rakousko-uherském vyrovnání byl poměr Čechů k širší vlasti vlažnější a válka proti slovanskému protivníkovi nevzbuzovala mnoho sympatií. Na italské frontě však bojovali Češi proti nepříteli, který zradil své spojence za cenu okupace jihoslovanských území. Na sočské frontě proto splnili čeští vojáci svoji vojenskou povinnost bezezbytku a se ctí. Ač byla Itálie od roku 1882 členem Trojspolku, na počátku války zachovala neutralitu. V zákulisí však vedla tajná jednání s oběma válčícími stranami o své účasti ve válce za cenu územních zisků. V dubnu podepsala Itálie londýnskou dohodu a v květnu vyhlásila svému bývalému spojenci Rakousku-Uhersku válku. Za to jí bylo přislíbeno území Tridentska, Istrie, Dalmácie a Terst. Od této chvíle Rakousko-Uhersko drcené ruským parním válcem v Haliči a Karpatech bylo nuceno válčit na 650 km dlouhé frontě táhnoucí se od švýcarských hranic přes Tyroly, Korutany, Soču (Isonzo), oblast Přímoří až k Jaderskému moři. Největší tíha bojů byla v oblasti řeky Soči pro její výhodnější terén a blízkost hlavního cíle Italů - Terst. 23. 6. 1915 vzplála na Soči první bitva. Do roku 1917 jich zde proběhlo dalších 11. Svojí hrůzností se vyrovnaly známějším bitvám na západní frontě a v mnohém je i předčily.
Sočská fronta probíhala v horském masívu a v oblasti vápencového krasu. Každý výbuch dělostřeleckého granátu způsoboval gejzír vápenných úlomků, které působily jako druhotný granát. Nejčastější zranění bylo zranění hlavy, a proto zde rakousko-uherské velení urychleně zavádělo ocelové přilby. Ve vápencovém terénu se nedaly hloubit zákopy. Zvláště v prvních bitvách na Soči sloužila obráncům jako předprseň těla padlých kamarádů. Ve vápenci se nedrží voda, vojáci strádali žízní. Vše se do horských výšin muselo dopravovat ručně a v noci. Střelivo mělo přednost. K hrůzám fronty se přiřadil i bojový plyn. Rakousko-uherské velení ve snaze eliminovat početní převahu Italů, která na některých úsecích fronty představovala poměr 15:1, použilo plyn. Na 6000 padesátikilogramových lahví s chlorem a fosgenem vychrlilo olověným potrubím svůj smrtonosný obsah směrem k italským zákopům. Italská vojska začala poté používat plynové dělostřelecké granáty a plyn se tak stal další děsivou realitou sočské fronty. Po zkušenostech ze západní fronty byly i na sočském bojišti zřizovány úderné jednotky. Fyzicky a psychicky zdatní dobrovolníci, vyzbrojení karabinou, útočným nožem, různými typy bijáků a hlavně mošnou plnou granátů, dobývali v boji muže proti muži nepřátelské zákopy, které poté obsadila řadová pěchota. Obdobné úderné jednotky – Arditi – zavedli i Italové.

       

 

       

 

Mezi údernými jednotkami nalezneme také české vojáky z IV. praporu 28. pěšího pluku. Tento starý pluk, bojující úspěšně na italské frontě u Custozzy v roce 1866, byl Františkem Josefem II „s bolestí v srdci“ pro zbabělost a zradu rozpuštěn. Stalo se tak poté, co dva prapory tohoto pluku byly zajaty ruskými vojsky na Dukle o Velikonocích 1915. Náhradní prapor tohoto pluku však nezanikl a na sočské frontě bojoval tak udatně, že celý pražský 28. pěší pluk „Pražských dětí" byl obnoven. Vedle osmadvacátníků bojovalo na sočské frontě přes 20 dalších českých pluků spolu s dalšími českými mysliveckými, zeměbraneckými a dělostřeleckými útvary. Zvláště v 10. a 11. bitvě se vyznamenala celá řada českých útvarů. Byly to hlavně písecký 11. pěší pluk, vysokomýtský 98. pěší pluk, čáslavský 21. pěší pluk, benešovský 102. a českobudějovický 91. pěší pluk a další. Čeští vojáci byli nasazováni na nejexponovanější úseky fronty a přinesli také těžké oběti. Na výtečnou splnilo své úkoly i daleko slabší rakousko-uherské dělostřelectvo, v jehož řadách působilo i mnoho českých dělostřeleckých pluků. Jejich velmi účinnou zbraní byl škodovácký automobilní moždíř vzor 11/16 ráže 30,5 cm. Palba těchto děl dokázala smést z bojiště celé útočící italské brigády. Bylo také zásluhou českých útvarů, že ani po 11 bitvách se Italům nepodařilo prolomit rakousko-uherskou obranu. Italská vojska za cenu 200 000 padlých  obsadila pouze Gorici  a oblast Banjšice. Přesto rakousko-uherskému velení bylo jasné, že řešení spočívá v rozsáhlém protiútoku, na který ovšem nemělo síly. V roce 1917 Německo konečně uvolnilo část svých sil na pomoc svému spojenci. 24. října 1917 nastal útok nově vytvořené 14. armády, označovaný jako největší horská bitva, nejmohutnější dělostřelecká příprava a první blitzkrieg v dějinách. Přes milion lidí se dalo do pohybu a po třech dnech byla italská fronta  u města Kobaridu (Caporetta) prolomena, aby se po ústupu dlouhém 110 km zastavila 9. listopadu na řece Piavě. V konečném důsledku 12 krvavých bitev, které si vyžádaly na milion obětí, nevyřešilo nic. Dobytá území byla vrácena, Rakousko-Uhersko přestalo existovat a tisíce českých vojáků se vrátily do nové vlasti, která měla jiné ideály. V záplavě ovací legionářům se na utrpení bývalých c. a k. vojáků zapomnělo. Hrdinství nebo jen naplnění vojenské přísahy bylo poměřováno ze zorného úhlu momentální politické konstelace. To ostatně zažila i následující generace českých vojáků. A tak na sočském bojišti odpočívá na 15 000 našich krajanů. I na ně se vztahuje výrok maršála Boroeviče, že každý voják, který prošel peklem sočské fronty, zasluhuje zlatou medaili. Jako účastník bojů a velitel sočské armády, sám po válce zneuznaný, věděl, o čem mluví.       Josef Novotný