E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Itálie - Dolomity - Josef Novotný Tisk Email
Cestování
Napsal uživatel Administrator   
Pátek, 22 Říjen 2010 20:51

Majestát a velebnost horského masívu Dolomit učaruje každému, kdo do tohoto koutu Evropy zavítá. Je smutným faktem, že i tento kout země poznal pustošivé působení člověka v podobě válečných hrůz první světové války. V divoké vysokohorské měsíční krajině bylo pouhé přežití velkým problémem. Nedostatek vody v létě a kruté mrazy a laviny v zimě neustále ohrožovaly životy lidí. A již takto těžce zkoušené vojáky ničila palba nepřítele. Výbuch dělostřeleckého granátu v tomto vápencovém prostředí vyvolal lavinu kamení, která působila jako druhotný šrapnel. A pokud nastal vzácný okamžik, kdy utichla palba, nastoupila těžká dřina v podobě kopání zákopů a chodeb, přísunu munice, proviantu a vody vysutými horolezeckými cestami. Nelze se proto divit, že v závěru války vážil rakouskouherský vojín v průměru 47 kg. Hrůzy války v tomto drsném prostřední okusila i řada Čechů, jež zde bojovala za císaře pána.

 

Na počátku války vyhlásila Itálie neutralitu navzdory tomu, že byla od roku 1882 spojencem Rakouska Uherska. Záminkou bylo nedodržení článku VII o vzájemné konzultaci smluvních stran. Skutečnou příčinou byla politika tzv. „svatého sobectví“. Itálie se hodlala v probíhajícím válečném konfliktu přidat na stranu, jež má větší šanci na vítězství a naplní její požadavky. Když Rakousko-Uhersko nebylo ani po intervenci německého spojence přístupné dalším ústupkům, Itálie přestoupila za příslib rozsáhlých území v Istrii, Dalmácii, Tyrolích a Terstu  do tábora dohodových mocností. 23. Května 1915 vyhlásila Itálie Rakousku-Uhersku válku, čímž se přes 650 km dlouhá hranice mezi oběma státy stala válečným územím.

První připomínkou války je památník v San Candidu, kde jsou uloženy ostatky 218 italských vojáků. V tomto městečku byl posádkou rakouskýTyrolský střelecký pluk, který spolu s dalšími jednotkami Landwehru a Landsturmu odrážel první nápor Italů.

Při cestě do Cortiny leží další hřbitov, kde je pochováno  přes 1500 rakousko-uherských vojáků. Nedaleko se nacházejí starorakouské pevnosti, jejíchž  úkolem byla obrana hohlensteinského údolí. Nad údolím stojí pevnost Platzweise, kde sídlilo rakousko-uherské úsekové velitelství.

Vysokohorské území Dolomit bylo nevhodné k vedení rozsáhlejších vojenských operací a zprvu se zdálo, že válečné akce budou probíhat  v podobě statické obrany. Obě strany si však záhy uvědomily výhody plynoucí z obsazení horských vrcholů, kde i poměrně malé síly stačily vzdorovat mnohem silnějšímu protivníkovi. Po té, co se na sočské frontě rozhořely rozhodující boje jižní fronty začali Italové uvažovat o obsazení Pustertalu, jímž vedla zásobovací cesta k sočské frontě. V Dolomitech začala zuřit zcela velmi zvláštní válka. Malé jednotky pod vedením horských vůdců budovaly cesty k těm nejstrmějším vrcholům. Do kolmých stěn vysokých stovky metrů zasekávali železné tyče, kramle a zavěšovali vysuté mosty a žebříky. Do těchto postavení z nichž mnohé mělo jen několik čtverečních metrů skály byly za neuvěřitelně těžkých podmínek dopraveny kulomety, světlomety, minomety a mnohdy i horské houfnice. Řada těchto cest byla po válce znovu obnovena a v současnosti patří k nejtěžším ferrátám Dolomit. Poměrně exponovaná je i cesta do rakousko- uherských pozic na Monte Pianu. Na této hoře po tři roky probíhaly urputné boje. V létě vojáci strádali žízní (než byla zbudována lanovka, bylo potřeba vynosit do postavení 80 barelů vody denně) v zimě 40 stupňovými mrazy a lavinami. Nemoci a laviny byly nejčastější příčinou úmrtí na této frontě. Přes 60 000 z 160 000 obětí bojů v této oblasti si vyžádaly laviny. Na Monte Pianu  jsou dodnes patrné zákopy, části zátarasů, kavern, minových a spojovacích štol obou bojujících stran - celek tvoří svérázné muzeum války v přírodě. Na velké cestě Dolomit nalezneme místa, která dokumentují další specifickou formu boje v této oblasti. Pokud jedna z bojujících stran obsadila strategicky výhodný vrchol bylo velmi obtížné toto postavení zneškodnit. O tom se přesvědčili Italové, kteří obsadily vrcholy mohutné přes 3000 m vysoké Tofany. Přilehlé 2657m vysoké Castelletto -  skála v podobě cimbuří byla obsazena vojáky německého alpského sboru kteří svou palbou znemožňovali provoz na strategické silnici Bolzano - Cortina. Dva prapory alpínů vykrvácely při snaze toto postavení dobýt. Bylo proto rozhodnuto k tomuto postavení prorazit ve skále 500 m dlouhou štolu a celou horu podminovat a i s nepřítelem vyhodit do povětří. Přes 35 tun výbušniny –téměř polovina měsíční produkce italských chemiček byla umístěna do minové komory a odpálena. Takové množství výbušniny nikdo v dějinách válek dosud neodpálil. Výbuchu přihlížel náčelník italského generálního štábu Cadorna a italský král. Naproti Castellettu v současnosti vzniká nejmladší muzeum války v přírodě. U rozeklaného bloku skal Cinque Tori se nacházelo italské postavení. Zákopy a kaverny jsou nově zrekonstruovány, v zákopech jsou figuríny italských vojáků, stráží, signalistů a spojařů. Je zde i polní obvaziště a postavení kanonu  75/27 vz. 11.

 

Z této pozice lze v dálce spatřit další horu s pohnutým osudem. Ve skalním pásu obklopujícím vrchol hory Kleina Lagazuoi  vybudovali italští Alpíni spleť chodníků a štol a z tohoto postavení odstřelovali rakouská postavení na úpatí hory. Vrchol hory byl též v rakouských rukou. Odtud Rakušané vrhali valivé bomby na pozice Italů a když díky převisům bylo toto bombardování neúčinné vyvrtali ve skalách minové komory a odpálili cekem tři miny z nichž nejsilnější odlomila skalní blok o rozměrech 130 x 200 m. Na italské pozice se zřítilo přes 130 000 kubíků kamení.  Také Italové ve stěně prorazili přes 1100 m dlouhou štolu a pod rakouskými pozicemi odpálili minu jenž díky včasnému varování nezpůsobila Rakušanům žádnou škodu.

V nedalekém průsmyku Valparola se nachází starorakouská pevnost Tra i Sassi jenž v současnosti prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Ode této pevnosti je dobrý výhled na krvavou Col do Lanu kde padlo přes 8000 mužů. Také zde Italové použili proti postavení Rakušanů minu. Tato hora byla cílem největší uskupení děl v Dolomitech – cekem 140 děl všech ráží pálilo na několik desítek metrů velkou rakouskou pozici.

               


Další cesta směřovala kolem bývalé rakouské pevnosti Ruaz, kde je nyní stylová restaurace s nezbytnými škodováckými horskými houfnicemi do pasu Pordoi. Odtud je za dobrého počasí vidět nejvyšší horu Dolomit Marmoladu. Také zde probíhaly v neuvěřitelně těžkých klimatických podmínkách tvrdé boje. V hlubokém sněhu bylo nemožné útočit proti kulometným postavením protivníka a proto se zde začaly v ledovci razit štoly. Přes 8 km štol spojovalo jednotlivá bojová postavení. Tři roky zde vojáci obou stran hynuli mrazem, podvýživou, v lavinách či boji aby po ofenzívě na Soči tuto oblast bez vítězství opustili. Válku zde současným turistům a lyžařům připomíná jen řada kaveren, vystřílených ve skalách a malá muzea s nálezy jenž dodnes přináší zapomenutá válka.