Napsaly: Petra Matulová, Kristina Mezereková, Arcidiecézní charita Praha   
Návštěva u dětí z programu Adopce na dálku® v Kinshase
„Mindele, mindele!!!“ slyšíme křičet dětské hlásky všude kolem nás. Děti jako by si tak hlásily od jednoho domku k druhému, že kolem procházejí bílí lidé. Tato slova tak slyšíme po celou dobu naší „procházky“ po ulicích Kinshasy, které připomínají spíše skládky odpadků. Odhozené papíry, plasty, staré pneumatiky, pytle... pod tím už místy ani není vidět půda. Zápach k tomu také patří.

Dnes jsme se vydaly navštívit některé domovy dětí z programu Adopce na dálku®. Příbytky dětí jsou velmi skromné. Některé sice mají připojení k elektrické energii, ale její dodávky jsou velmi nepravidelné, nelze se na ně spoléhat. Pro vodu naštěstí rodiny nemusí chodit příliš daleko – kohoutky s vodou (společné pro více domků) jsou většinou vzdáleny jen pár desítek metrů od obydlí.

Za doprovodu našeho místního sociálního pracovníka Serge přicházíme do prvního domečku, kde se svou maminkou žije chlapec Amiram. Otec matku se synem opustil - nechtěl s nimi jak maminka říká „mít nic společného“, protože Amiram má postiženou tvář (posunutá čelist na stranu). Oba dva tedy nyní žijí v dědečkově domě. Matka, stejně jako statisíce dalších obyvatel Kinshasy, nemůže najít žádnou práci. Snaží si alespoň příležitostně přivydělávat prodejem všeho možného v ulicích tohoto desetimilionového města.

  
Amiram právě hrál fotbal s kamarády, když jsme přišli na dvorek u jejich domečku. Po rozpačitém přivítání si sedáme před domek a pomalu „prolamujeme“ pocity ostychu. Po chvíli se Amiram uvolňuje a představuje nám své kamarády. Nálada je přátelská, povídáme si s maminkou o životě v Kinshase, o studijních výsledcích chlapce. Amirama ujišťujeme, že jeho dárce v České republice má velký zájem na jeho studijních výsledcích a podporujeme ho v tom, aby se ve škole dobře učil. Po chvíli se už ale musíme rozloučit. Máme před sebou ještě celý den a během něho ještě mnoho dalších návštěv.
Tento den ještě navštěvujeme deset dalších dětí. Všechny děti jsou zpočátku velmi rozpačité, ale po chvíli se jejich ostych proměňuje v nadšení z toho že si povídají s „bílým člověkem“. Povídáme jim o České republice, oni nám o svých zálibách a oblíbených předmětech ve škole.
Do našeho obydlí v komunitě Chemin Neuf se vracíme v pozdních odpoledních hodinách. Unavené, ale spokojené. Těšíme se na další den kdy nás čeká velké hromadné setkání s mnoha dalšími dětmi z programu Adopce na dálku a jejich rodiči nebo opatrovníky. Zároveň už si připravujeme prezentaci o České republice, abychom všem mohli ukázat, jak vypadá sníh a hlavně odkud pocházejí lidé, kteří jejich děti podporují.

Návštěva školy sv. Kristiny v Kinshase

  Hluk, vedro, davy lidí, chaos, shon, často neuvěřitelné zboží prodávané na ulicích Kinshasy a uprostřed tohoto Babylonu vůní, tvarů, barev a zvuků leží oáza klidu. Škola svaté Kristýny.
Když jsme za sebou zavřely těžká kovová vrata a vstoupily jsme na pozemek školy, jakoby svět za námi přestal existovat. A právě v tomto klidném prostředí se dnes učí dva a půl tisíce dětí. V letech 2007 až 2009 zde totiž proběhla rekonstrukce a rozšíření školy, na němž se podílela také Charita Praha a díky němuž zde nyní funguje mateřská školka a základní a střední škola.
Jednotlivé třídy nemají dveře, takže k nám doléhá šum vyučování. Do několika tříd jsme na chvíli zavítaly, abychom podpořily žáky ve studiu. V mateřské školce se na nás děti v kostkovaných zástěrkách dívaly zprvu zaraženě. Jejich strach ale hned spadl, když jsme vytáhly fotoaparát. Děti se hned začaly předhánět v tom, kdo nám ukáže, jak je dobře připravený na zářijový nástup do školy.
Prvňáčci se právě učili počítat a pomáhali si přitom barevnými vršky z lahví, které stavili do řad a sloupečků. Ve vyšších třídách jsme dětem pokládaly otázky týkající se České republiky. Dozvěděly jsme se například, že naše země sousedí s Francií, Švédskem nebo Ruskem. Některé děti nás však příjemně překvapily, protože dokonce znaly i naše hlavní město a počet ročních období. Často šlo o děti, jejichž studium podporují dárci z České republiky a kterým tedy není střední Evropa až tolik vzdálená.
V jedné ze tříd střední školy právě probíhala hodina chemie, takže jsme raději nerušily, aby studenti nezačali zkoušet nás. Místo toho jsme se šly pokochat uměním dívek, které se učí na dámskou krejčovou. Pod jehlou jejich šicích strojů vznikaly tradiční konžské barevné šaty, košile i kalhoty.
Na závěr prohlídky jsme se ještě setkaly s ředitelem školy a poděkovaly mu za kvalitní práci, protože škola svaté Kristýny má v oblasti skutečně výborné jméno.
A než se za námi opět zabouchla těžká brána, zazvonil školník na velký zvonec. Ale ve škole svaté Kristýny pohádky nekončí…

Návštěva centra pro děti ulice „Ndako ya biso“ (z lingaly „náš domov“)
„Děti ulice jsou velkým problémem Kinshasy,“ řekl nám již první večer otec François z Komunity Chemin Neuf. Abychom situaci lépe poznaly, vypravily jsme se v jeho doprovodu do centra pro děti bez domova Ndako ya biso, které komunita spravuje.
Ještě v předvečer návštěvy nám bylo řečeno, že za čtyři roky existence centra rukama vychovatelů prošlo 450 dětí. Čekaly jsme tedy velkou budovu o mnoha místnostech. Jaké bylo naše překvapení, když jsme stály před třemi maličkými domečky. V jednom z nich ordinuje ošetřovatelka, v druhém má svou pracovnu hlavní vychovatel a ve třetím se ten den v jedné třídě tísnilo asi 20 chlapců ve věku 6 až 12 let.
Skupině se věnovala učitelka a francouzský dobrovolník. Společně se snažili chlapcům pomáhat se čtením a psaním. Ti, kteří již v minulosti do školy chodili, skládali slova z nastříhaných písmen. Jiní se však museli s pro ně neznámými znaky teprve seznámit.
Děti z Ndako ya biso byly úplně jiné než ty, které jsme znaly ze školy svaté Kristýny. Byly divočejší, drsnější, odvážnější, ale zároveň se neustále dožadovaly pozornosti a pohlazení. Otec François nám vysvětlit, že děti ulice cit skutečně potřebují, protože lásky se jim v životě dostávalo jen zřídka.
Na naší otázku, proč je zde dětí tak málo, nám otec odpověděl, že hlavní část jejich práce probíhá v terénu. Vychovatelé se s dětmi setkávají a konzultují s nimi přímo na ulici. Zároveň se snaží najít jejich rodiny, případně nové opatrovníky, aby se děti opět vrátily do stabilního prostředí. I poté však na děti a jejich rodiny nadále dohlíží, aby pomohli k úspěšnému (znovu)sjednocení rodiny. Pokládaly jsme další a další otázky a otec François společně s vychovatelem trpělivě odpovídali. Návštěva v Ndako ya biso nás opravdu poznamenala a od toho dne musíme i nadále o všem, co jsme tam viděly, přemýšlet.
Když jsme se chystaly k odchodu, skončila také výuka. Chlapci s rámusem vyběhli na dvůr, kde si začali radostně hrát s míčem. Jejich energické pohyby naznačovaly, že ze sebe potřebují vybít nadbytečnou agresivitu, bez níž by na ulici mohli jen těžko přežít, ale která komplikuje jejich návrat domů. A právě o ten v Ndako ya biso jde.

Cesta do severního Kivu (humanitární projekt)
Oblast Severního Kivu je po několik let zmítána složitým občanským konfliktem. Lidé zde trpí vážným nedostatkem jídla, pitné vody, zdravotní péče a mnoho dalšího. Cílem našeho projektu je distribuovat lidem sazenice a zemědělské nářadí, tak aby nebyli závislí na přísunu nepravidelné a nejisté potravinové pomoci. Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci humanitární pomoci do zahraničí.
Do Kivu odlétáme z Kinshasy v 6 hodin ráno. Naše pocity jsou velmi smíšené, přeci jenom jedeme do oblasti, která bývá často označována za jednu z nejsložitějších krizí na světě. Několik rebelských skupin zde vypaluje vesnice, znásilňuje ženy a nutí tak statisíce lidí opouštět své domovy. Tak vznikají uprchlické tábory, které se v příštích dnech chystáme navštívit a kterým je také určena naše pomoc.

Příjezd do Kivu, setkání s partnery projektu
 Naše celodenní cesta do severního Kivu nás vedla napříč Konžskou demokratickou republikou (z jejího jihozápadního cípu v Kinshase na severovýchod do Beni). V Beni, kam přilítáme v pozdních odpoledních hodinách, nás již čekají pracovníci naší partnerské charity Butembo, abychom mohli společně odjet do asi dvě hodiny vzdáleného Butemba, kde budeme ubytováni v domě místního pana biskupa Melchisedecha.
Cesta do Butemba je kamenitá, plná výmolů a jam, avšak posazená do nádherné scenérie místních hor (jsme ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem). Krajina doslova hraje všemi možnými odstíny zelené a vypadá lidskou rukou netknutá. Ještě nedávno tu žily gorily, ale lidé je zabíjeli, protože na ně útočily, tak dnes žijí už jen v národních parcích, vysvětluje nám Roger, pracovních charity Butembo.
Jízda autem je rychlá, zpomalujeme jen ve chvíli, kdy se potkáváme se stádem krav s rohy tak dlouhými, že v nás budí respekt a proto raději zavíráme okýnka v autě. A pak zase rychle kupředu. Kameny vyčnívající z cesty objíždíme rychlými kličkami,… až na jeden. Náhle slyšíme prasknutí, zasyčení, v tu chvíli náš řidič nevypadá spokojeně. Píchli jsme. Nervózně se na sebe podíváme, venku se pomalu stmívá a my jsme uprostřed ničeho. Jen žádné strachy dámy, pneumatiku vyměníme a než bude úplná noc, můžeme pokračovat dále, ujišťuje nás řidič Laroche. Nezbývá, než mu věřit. Po půl hodince je vše skutečně zase v pořádku a my pokračujeme dále. Další rezervu však nemáme a tak s velkou úlevu po setmění vjíždíme do městečka Butemba. Zde nás vroucně vítá pan biskup Melchisedech. Konečně jsme na místě! Máme přístup k dešťové vodě na umytí, pitné vodě k pití, pokojík se sítí proti komárům a k večeři kozu. Více jsme si ani nemohly přát. Těšíme se, co přinesou další dny.
Biskup Melchisedech vede diecézi Beni Butembo o rozloze asi 40 tis km². Během našeho pobytu vidíme, že pan biskup je opravdu velmi vytížený muž – v jeho diecézi mimo jiné nyní probíhá biřmování více než 3tisích mladých lidí. Mezi lidmi je Mons. Melchisedech velmi oblíben, zvláště děti na něj všude volají a on využívá každé příležitosti se s nimi setkat.

Bližší seznámení s humanitárním projektem v Kivu
Chtěli bychom být nezávislejší a rádi bychom si sami vypěstovali plodiny pro vlastní obživu. Toto přání pronesli uprchlíci v oblasti Mbingi, kde jsme loni realizovali náš první humanitární projekt.
Jejich touha podílet se na zlepšení vlastní situace a smysluplnost projektů, jejichž cilem je podpořit samostatnost populace, se staly impulzem pro náš druhý, tentokráte zemědělský, projekt v této oblasti.
Díky spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a s pomocí partnerských Charit (celostátní Caritas du développement Congo a místní Caritas Budembo-Beni) tedy od začátku května realizujeme v Severním Kivu, v diecézi Butembo-Beni, nový humanitární projekt.
Určený je pro 1500 rodin válečných přesídlenců, které byly kvůli útokům rebelských skupin nuceny opustit svá bydliště. Před nebezpečím se chýlily do uprchlických táborů nebo do hostitelských rodin právě v okolí městečka Mbingi. Dosud však byli uprchlíci odkázáni pouze na pomoc zvenčí, ať už ze strany mezinárodních organizací nebo místních struktur.
Ke zlepšení jejich situace proto jistě přispěje náš zemědělský projekt, v jehož rámci každá domácnost obdrží základní zahradnické nářadí a sazenice brambor, zelí, fazolí a amarantu. Na půdě, poskytnuté farností v Mbingi, si rodiny vypěstují vlastní úrodu. Plodiny poté využijí nejen pro vlastní spotřebu, ale přebytky budou moci také prodávat, což povzbudí i jejich ekonomickou aktivitu.
V současné době již probíhá výběrové řízení na dodavatelské firmy a za několik dní budou naši partneři registrovat příjemce pomoci. Samotná distribuce začne v polovině června. Poté bude již záležet na snaze uprchlíků, jak využijí příznivé podmínky pro zemědělství, které v Severním Kivu panují.

Návštěva Lubera – útočiště uprchlíků
Náš džíp se žene po kamenité cestě plné výmolů, auto se třese, kolem se práší a my se vší silou držíme sedadel před námi. V zatáčkách řidič výstražně troubí a chodci i cyklisté uskakují. Děti stojí na krajnici, volají na nás a mávají. Jejich matky nesou majestátně na hlavách mísy plné místních banánů a muži na kolech převážejí těžší náklady.
Místní načervenalá půda kontrastuje s všudypřítomnou zelení. Jsme dva tisíce metrů nad mořem. Svěží horský vzduch, zpěv ptáků a ničím nerušený šepot přírody jsou balzámem na Kinshasou vyčerpanou duši.
Krajinou tropických pralesů, obdělaných úrodných polí a vesniček, jejichž obyvatelé žijí v hliněných chýších, směřujeme z Butemba na sever. Přejíždíme rovník a pokračujeme ještě o několik desítek kilometrů dál.
Cílem cesty je teritorium Lubero, kde se právě nyní začíná realizovat náš humanitární projekt. Příjemci pomoci žijí v okolí městečka Mbingi. Až tam ale kvůli bezpečnostní situaci nemůžeme. Rebelské skupiny zde sice neoperují, ale izolované případy banditismu, jejichž cílem jsou často právě zahraniční organizace, pro nás představují riziko, které nechceme podstupovat.
Uprchlíci, vyhnaní útoky rebelů ze svého původního bydliště, však žijí i v okolí města Lubero, které od Mbingi dělí již jen 50 kilometrů. Podmínky na obou místech jsou velice podobné, takže si situaci dokážeme živě představit. Přelidněné vesnice, nucená pasivita a závislost na pomoci zvenčí ostře kontrastují s ideálními podmínkami pro zemědělství.
Rodiny přesídlenců touží po tom, aby mohly znovu zasít a za pro nás nepředstavitelně krátkou dobu si vypěstovat vlastní úrodu. Sní o návratu ke svému tradičnímu stylu života, aby se díky práci dostali ze své neutěšené situace a stali se součástí hostitelské komunity.
Tváří v tvář podmínkám, v nichž bude náš projekt realizován, jsme si ještě více uvědomily jeho potřebnost. Obohaceny o zkušenosti z terénu jsme proto při cestě zpět zasvěceně pozorovaly obdělaná políčka, která lemovaly cestu. Věděly jsme již, že o několik desítek kilometrů na sever budou mít brzy tisíce lidí ráno opět chuť vstávat a že za pár měsíců budou na svých políčkách sklízet první úrodu.
Projekty Charity Praha nejen v Kongu, ale i v dalších cílových zemích jsou možné díky podpoře dárců z celé České republiky. Pomáhejte nám pomáhat i Vy! Více informací na www.praha.charita.cz.