Klopýtavě se vlekla přelidněnými ulicemi. Vánočně vyzdobené obchody se stovkami blikajících světel ve výlohách i slavnostní girlandy žárovek rozsvícených ve větvích stromů nad pěší zónou ji oslepovaly k nepříčetnosti. Nedalo se s tím nic dělat. Její slabý zrak se nestačil přizpůsobovat neustále se měnícím podmínkám, a tak musela vytáhnout svou nemilovanou družku bílou hůl a s její pomocí si jistit cestu uspěchaným davem.

Nesnášela, když se z mladé holky na vdávání zničeho nic musela předělat na slepou ubožačku, nějakou méněcennou nánu, které si zdravý kluk nevšimne ani koutkem oka. Zná to. Od této chvíle ji nikdo neosloví, natož pak aby ji někam pozval nebo s ní vedl jen takové ty běžné pitomoučké řečičky. Od této chvíle je zařazená do úplně jiné kategorie než jsou její vrstevnice, také svobodné, mladé a chytré jako ona. Jenže všechny normálně vidí a o slepotě nebo slabozrakosti nemají proč dumat. Občas na ni přeci jen někdo promluví - třeba na přechodu nebo vstupu do metra. Jsou to většinou sběratelé dobrých skutků, no jo, to on si to chce kdekdo před těma vánocema užít, trochu toho pocitu vlastní dobrotivosti, aby se na ně Ježíšek nevykašlal, pro případ, že náhodou je, dumala trochu nevraživě, protože do ní každou chvíli někdo vrazil. Bílá hůl jí sice v davu lidí trochu napomohla, ale mnozí si tohoto atributu slepoty neráčili ani povšimnout. Opatrně nasměrovala své mohutné tělo do Celetné,
kde tušila krámek s keramikou. Nebýt toho, že dnes mají s holkama poslední hodinu, vykašlala by se na tenhle nákup a raději by zalezla do svého křesla nebo k počítači.

Ale sliby se mají plnit o vánocích a tak jen zatnula zuby a sunula se dál. Občas o ni někdo zavadil, občas ucítila tázavé pohledy kolemjdoucích. Kam se v tuto dobu kutálí tahle slepá boubelka? Tak jsem se dokutálela, oddychla si, když spíš podle vůně než zrakem rozpoznala obchůdek. Trochu pracně našla dveře, vstoupila dovnitř a v duchu se modlila, aby ji prodavačka hned neoslovila, aby měla čas se rozkoukat, aby nic neshodila, aby nepůsobila nějaký chaos. Byla to jedna z jejích častých modlitbiček k neznámému andělu strážnému všech slepých a přisleplých.

Zhluboka vdechla vůni éterického jehličí z olejíčku, který aktuálně šířila jedna z desítek aromatických lamp, na které se tenhle obchod specializoval. Prodavačka byla předvánočně vyladěná, dokonce měla na sobě nějaké exotické oblečení. Zuzka se natolik rozkoukala, že už viděla prodavačku a dokonce i zboží, které tu bylo vystaveno. Rozpačitě začala skládat překážející hůl, tušila, že jako mnozí jiní, je i tato prodavačka na rozpacích, jestli zákaznice vidí nebo ne, pokud vidí, co vidí? Pokud nevidí, proč uklízí tu hůl? A proč nechodí s někým, kdo se o ni postará?
"Jak vám mohu pomoci?" začíná prodavačka rituálně uhozenou frází. Zuzka posté zapřemítá, proč tolik lidí v obchodech se zbožím či službami málokdy použije nějaký přirozenější způsob oslovení, ale své úvahy přeruší a vyslovuje své přání:
"Chtěla bych aromalampu a nějaký olej. Pomůžete mi ji prosím vybrat? Moc toho nevidím a tak potřebuji tu věc prohlížet zblízka."
Stejně jako častokrát předtím, svou srozumitelnou formulí poměrně úspěšně otevírá pomyslné dveře k ochotě prodavačky. Občas se přesvědčuje, že prodavači se zázrakem stávají ochotní, když dá najevo svůj nedostatek zraku. Možná proto, aby ji co nejdřív vystrnadili ze svého revíru. Dnes ale nechce být uštěpačná ani v podvědomí, má pocit, že ji opustila obvykle věrná ironie. Asi to způsobila únava nebo ty vánoce? Hlavně si to dnes už nechce dělat složitější než všechno je.

Prodavačka byla ve věku Zuzaniny matky, možná, že si tady už jen přivydělávala k důchodu, ale chovala se velmi noblesně, jako by byla majitelkou všech těch pokladů vystavených na poličkách a na stolcích. Vybraly spolu růžovou lampičku podobnou zvonici. Opravdu, je v ní dokonce maličký zvoneček, který údajně něžně klinká, když teplý vzduch z hořící svíčky stoupá nahoru. Uvidíme, uvidíme, pomyslela si. Ve stříšce zvoničky je prohlubeň na vonný olej, lampička tedy svítí, cinká a voní zároveň. No, nekupte to! Přikoupila ještě svíčky a dárkovou tašku, vybrala olej s vůní šípkové růže, vše uložila do batůžku k cvičebnímu dresu a láhvi vody. Popřály si s teď už velmi milou prodavačkou - bodejť ne, však jsem tady nechala pěkný kousek peněz - šťastné a veselé, a byl konec nákupu. Znovu vytáhla hůl a pustila se po světlejší straně chodníku k nejbližší zastávce metra. Měla co dělat, aby stihla ještě před začátkem hodiny ukázat holkám neboli babám, jaký dárek vybrala jejich cvičitelce k vánocům.

Holky už byly většinou převlečené, seděly v šatně a klábosily o vánocích. O čem jiném. Když Zuzka dorazila, rázem se jí změnila nálada. Předvánoční dav a napětí z namáhavé cesty nechala za vraty, tady byla pohoda, i když takový ten typický šatnový smrádek. Patří ke všem sportovním zařízením, která kdy poznala. Když cvičí holky, je to o něco lepší, protože jejich oblečení většinou příjemně voní. Tak to bylo i dneska. Najednou se cítila fajn, byla mezi svými a navíc - přinesla vzácný úlovek.

Ukaž, ukaž - natahovaly všechny najednou ruce.
"Počkejte, baby, vždyť to rozmlátíte, je to křehký," brzdila jejich zvědavost.
Nakonec si stouply do ukázněného chumlu, čichaly k lahvičce s růžovým olejem, citlivými prsty osahávaly lampičku. Ta je nááádherná, štěbetaly jedna přes druhou. Kdes ji koupila, kolik to stálo, kolik ti dáme, rozpočítej to, jééé, jestli mne tam někdo dovede, koupím něco podobnýho ségře...
Když se z tělocvičny ozval tvrdý rytmus oznamující zahřívací kolo hodiny aerobiku, rychle dárek zabalila. Nahrnuly se do tělocvičny, která jim dneska připadala nezvykle rozlehlá. Bylo jich jen pět, ostatní baby zřejmě pekly, nakupovaly nebo uklízely. Jen ty nejtučnější z tučných dnes přišly, aby vyhnaly ještě před začátkem vánočního festivalu jídla nějaký ten džaulík. Každá hodina dobrá před takovým náporem.

Romana, která cvičení vedla, jistě se svými padesáti kily problémy nemá. Studuje poslední ročník Fakulty tělesné výchovy. Baby - tedy slečny a paní se zrakovým postižením - jsou nejen její oblíbenkyně, ale zároveň tvoří experimentální skupinu pro její diplomovou práci na téma Aerobní cvičení zaměřené na ženy se zrakovým handicapem. Vede je už dva roky. Od začátku to byla oboustranně zničující dřina. Kromě Zuzky, která občas něco zázračně vidí, jsou většinou nevidomé nebo
skoro nevidomé. Romana musela zvlášť s každou ze svých "bab" nacvičovat figury, vodila je při krocích, obnovovala jejich téměř ztracený smysl pro rytmickou chůzi, poskoky, cvičení vleže i v sedě.

Především ty, které neviděly od narození, byly pro ni tvrdým soustem. Měly zvláštní opatrnou motoriku, spoustu pohybů si zpočátku vůbec nedokázaly představit. Romča musela strpět, že si při cvičení nechá osahat končetiny, trup, hlavu. Nejdřív jí to všechno připadalo strašně uhozené a chtěla to vzdát. Nakonec přijala tuto skutečnost jako zvláštní výzvu, učila baby ty nejelementárnější pohyby a zároveň přemýšlela o jednoduché a přitom působivé choreografii. Uvízla drápkem a zůstala s nimi jako kámoška a guru zároveň. Uvědomila si, že právě o to jde - dokázat, že se dá vymyslet metodika, jak i nevidomé naučit cvičit třeba právě aerobik.

Za ty dva roky se opravdu sžily. Věděly o sobě navzájem možná víc, než jejich nejbližší. Nezávaznost vztahu prožívaného jen jednou týdně jim dávala pocit svobody, dobrovolnosti, možnosti samostatného výběru témat k rozhovorům. Přitom si kromě té dřiny užily i dostatek legrace a tvrdého zadostiučinění. Výsledek byl - jo, jsme ty trochu buclaté baby, které cvičí aerobik, nejsme už nějaké slepuše, které tohle nemohou a támhleto neumí. Dalo jim to úplně nový rozměr vnímání sama
sebe i skupiny ve volném prostoru.

Závěr hodiny byl jako vždy zvěstován pomalejším rytmem hudby, zpomaleným tempem pohybu. Vykřikované pokyny Romana zaměnila za téměř mazlivé návody k protahování končetin, zad, krku. Všechno se pomalu dostávalo do klidu, ležely na karimatkách, zhluboka dýchaly, nadechovaly a vydechovaly do břicha, uvolňovaly
se až k úplnému zastavení pohybů. Konec, potlesk Romaně i jedna druhé.

Tak to máme za sebou až do příštího roku - chtělo se Zuzce spokojeně zavřísknout, ale nechala toho. Vstala a pod bundou položenou na švédské lavičce u stěny
nahmatala taštičku se zabalenou lampičkou pro Romanu. Tu už baby obstoupily a jedna přes druhou jí přály spoustu dobrých věcí, jak to před vánocemi bývá.
"A tady, Romčo, máš od nás dárek pro případ, že by ti nikdo nic nedal," zavtipkovala Zuzka. Baby se rozřehtaly a hned chtěly vědět, jak se lampička Romaně líbí. Samozřejmě - čekalo se obvyklé "jé, ta je ale krásná", což by nikomu nevadilo. Důležité je přece srdce, které každá k lampičce přibalila.
"Jé, ta je ale krásná," nezklamala Romana. Všimly si, že to znělo poněkud smutně. Zuzana docela zřetelně viděla, že Romana brečí. Všechny ztichly a Zuzka se opatrně zeptala: "Co je, Romčo? Co brečíš, vždyť jsou vánoce!"
"No právě," vzlykla Romča. "Včera mě ten můj vyhodil z bytu. Přespala jsem u kamarádky na koleji a nevím, co bude dál. Nejnutnější věci mám v báglu, ostatní mi prý pošle, až mu dám adresu. Takže, milé baby, já jsem vlastně bezdomovec. V nejlepším případě si budu tou krásnou lampičkou svítit a vonět na koleji, jestli mne tam nechají."

Každé z nich proběhlo hlavou, co vlastně momentálně prožívá. Zuzka notorickou absenci partnera, Míla téměř každodenní hádku s přiopilým manželem, Bára neveselou
budoucnost s mámou, která zrovna chodí na chemoterapii, Terka je sama s dvanáctiletým slepeckým psem, který už skoro nemůže chodit a tak ho nosí po schodech do třetího patra a zase dolů, kdykoliv ho musí vyvenčit. Jindra má dítě v ústavu a manžela kdesi za horami.

Nakonec to byla Romana, která se zmohla na nějakou odezvu.
"Jó, baby, žádná asi nemáme na růžích ustláno. Ty letošní vánoce by měly nebejt."
"Jak to, že nemáme na růžích ustláno?" pochlapila se Zuzka. "No tak si usteleme, ne? Jindro, půjč nám zapalovač."
Seděly v kruhu na karimatkách, uprostřed setmělé tělocvičny hořela lampička ve tvaru maličké zvonice a šířila po celém, jindy trochu zasmrádlém, prostoru vůni šípkových růží. Jen Zuzka a Romča zřejmě viděly droboučké mihotavé světýlko. Všechny ale zřetelně vnímaly vůni a teplo, které se od lampičky pomalu stěhovalo do jejich pobolívajících dušiček. A pak uslyšely jemňounké pocinkávání zvonečku v miniaturní věžičce. Nekecala, fakt nekecala - pomyslela vděčně Zuzka na prodavačku. Natáhla obě ruce a uchopila tak ruce svých sousedek - Jindry a Míly. Ty udělaly totéž a stejně tak i Romča. Žádná nic neříkala. Prostě jen tak seděly a beze slov si navzájem přály,
aby každé z nich ty vánoce daly aspoň kousek radosti a docela obyčejného štěstí.