Neexistuje vlastně zvíře, které by nás nedonutilo k pohybu. I u obdivování akvária s rybičkami „jdeme do kolen“ a taková čistka, no to je panečku nějakého chození, zdvíhání a vylévání, zvláště, když máme akvárko velké a rodinné příslušníky líné…Nejvíce se proběhneme, když vlastníme terárium s pavouky, štíry nebo jedovatými hady. Stačí krapet nepozornosti a sprintuje nejen majitel, ale i všichni obyvatelé bytu, případně celého domu. Oni i škrtiči dávají svým lidem co proto. Sice netuším, co je to za štěstí mít doma krajtu, ale jsou  tací, co jí doma mají a pak sportují…

Moji známí měli hroznýše královského - Amálku. Po potkanech a králících rostla jako z vody a byla domácím mazlíčkem celé rodiny. Každý večer se omotala paní domu okolo nohou a sledovala s ní televizi. Pokud chtěla Helena na záchod, manžel jí tam musel donést i s hadem, protože Amálka nesnášela vyrušování, to pak své majitele dost citelně kousala. Okolo jedenácté se sama přesunula do postele, kde stočená v klubku vyčkala pod peřinou, až jí přijde někdo zahřát. Když dorostla do dvou metrů, už se nikdo z rodiny neodvážil jí odporovat. Žila volně po celém bytě a tiše sledovala pohyb domácích i návštěv, kterých ovšem valem ubývalo, protože málo kdo snesl pohled na hadí hlavu, která se zamyšleně kývala nad stolem s občerstvením.

V tu dobu začala Amálka odmítat předložené ušáky a přestala se omotávat Helče okolo holení, což bylo dobře, protože je obě Jirka už neunesl. Rodina usoudila, že je jejich děvče nemocné a v povlaku na peřinu odnesli Amálku k veterináři. Doktor Malík hada prohlédl a pak se zeptal, jestli s nimi spí v posteli. Když zjistil, že ano, s Helenkou, zadíval se na mojí kamarádku přes brýle a položil jí podivnou otázku: „A když tedy s vámi spí, je stočená v klubku nebo natažená vedle vás?“ Helča si uvědomila, že posledních pár dnů Amálka nespí zamotaná do vlastního těla, ale pěkně roztažená přes celou délku postele za jejími zády.
„Ano? No tak jí z té postele vyhoďte,“ odtušil veterinář, „nežere, nespí stočená, tak to si vás měří…“

Dost by mě zajímalo, jak by tahle příhoda dopadla, kdyby náhodou v ordinaci nebyl odborník na škrtiče, ale normální veterinář „přes pejsky“ a Amálce by píchl B vitamíny pro povzbuzení chuti k jídlu…

Vám všem, kteří jste si četli moje příspěvky do báječného časopisu „Cesta“ přeji nádherné, nezapomenutelné Vánoce, Silvestra, kterého si naopak nebudete pamatovat vůbec a zdravá záda po celý rok 2010.
                                                                                                  Vaše Míša Čermáková