E-magazín o pohybu, zdravém vývoji, ergonomii, sportu a cestování.

Rozhovor s panem Vlastimilem Svobodou – pokračování. Tisk Email
Cestování
Napsal uživatel Administrator   
Pátek, 31 Červenec 2009 11:06

Chystáte se ještě splnit si svůj sen – cestu „Na konec světa“ po stopách Lva z Rožmitálu anebo zvolíte variantu, kdy se po jeho stopách vydáte třeba autem?

Toulat se silnicíTak autem vůbec ne, to bych karikoval svůj život bez volantu, ale kdybych byl mladší a byl členem nějakého jezdeckého oddílu jako herec Vladimír Vávra, tak bych do toho šel ! Sehnat pár nadšenců a vyrazil bych v sedle jako legendární poselství krále Jiříka z Poděbrad do Německa, Francie, Anglie, Španělska a Portugalska, které tehdy usilovalo o spojení evropských panovníků o dosažení míru, o jakési Spojené státy evropské, předobraz dnešní globalizované Evropy ! Na koních to by byla opravdu úcta k velkolepé a nebezpečné cestě středověkých rytířů bez bázně a hany. A co se týče mého dopravního prostředku, tak pár let po mém pokusu, cestu po jižní větvi cesty poselstva z 15.století, uskutečnili také jako já dva staří cyklističtí pardálové a to přímo z legendárního startu Jiříkova poselství z Rožmitálu a při své spanilé cestě se zastavili v sídle EU v Bruselu a byli slavnostně přijati komisařem! A když paní doktorka Mašková-Švejdová dovolí tak příště na její stránce zveřejním jejich jména. Napsali o své spanilé cestě knížku.

Každým rokem stoupá frekvence dopravy na silnicích. Má ještě dálková cyklistika výhled do budoucna ?

V tom jsem trochu skeptik. Dříve nás slušné cyklisty olizující okraje silnic, aby nepřekáželi ohrožovala auta, dnes se k tomu přidaly ještě silné motorky. Nevím jak kdo, ale já mám čím dál víc takový špatný pocit, že do mne auto či motorka narazí a pocit určité radosti z jízdy je ten tam. Přesto každému, co se vydá na cestu dalekou přeji, aby se vrátil zdráv a s mnoha zážitky ze setkání s lidmi a neznámou krásnou krajinou, ale radím mu, aby co nejvíce využíval méně frekventovaných silnic či silniček a také ve větší míře cyklostezek. A když se něco nemilého přihodí, aby měl takové štístko jako jednou v šedesátých letech já! Vracím se takhle k večeru z Krkonoš do Prahy, projíždím obcí Nehvizdy, smráká se. Už vyjíždím z městečka a slyším, jak z poslední postranní ulice vyjíždí motorka. Světlo mne neprosvětluje, silnice je jinak prázdná, snad už konečně řidič světlo zapne ! Nic. Odrazku mám, podle tehdejších předpisů bych měl být zabezpečen….Motorka blíž a blíž….Náhle drc a letím. Naštěstí mezi dvěma stromy do pole. Řidič zastavuje, už má rozsvíceno a ptá se mi, jak mi je a omlouvá se. Pokulhávám, kolo však je naražené a neprochází zadními vidlicemi. Dává mi svou adresu, bydlí v Brandýse nad Labem a ujišťuje , že pokud budu marodit, tak mi nemocenskou zaplatí a opravu kola samozřejmě a několikrát se mi ještě omlouvá. Já se otáčím a pěšky samozřejmě táhnu teď již svůj vehikl na náměstí, abych se pokusil přemluvit řidiče večerního autobusového spoje, aby mi dovolil mimořádně se svézt i s jízdy neschopným kolem. I řidič měl pochopení, naštěstí nebylo plno a tak cesta na závěr vypadající jako horor, dobře skončila. Do bytu jsem se doplahočil až o půlnoci, ale i s pocitem, že dobří lidé ještě žijí a v nouzi dokáží pomoci.

Ploužím seMáte spočítané ujeté kilometry?

Píši si cyklistický deník od roku 1949. Nebyly ještě tachometry a raději jsem si nikdy nepřidával, abych nevypadal jako Baron Prášil. Nevyznačené úseky na mapách jsem tedy odhadoval. A tak mi to dává dohromady 790.000 kilometrů. Když odečtu těch deset let co jsem jezdil na lodích u Československé plavby Labsko-Oderské, zůstává to číslo sice ne ohromující, ale docela slušné.

Panu Svobodovi děkuji za moc zajímavý rozhovor. A pevně doufám, že si dál zachová přízeň našemu časopisu, a že nám občas přispěje nějakým pěkným článkem. Na podzim tedy doufám ve vypravování o cestě Na konec světa dvou cyklistických nadšenců.