A přesto jsou mezi námi lidé, kteří své sny si uskutečňují.  K nim patří i paní Anna Johana Nyklová, žena která si v životě prožila mnoho smůly, ale nenechala se jí zavalit, ale naopak posílit. A tak, když se naskytlo jen trochu možnosti, nevymluvila se na svůj věk babičky a na své nemoce, ale začala si své sny plnit.

Ve svých 72 letech se vydala sama na cestu na Nový Zéland, kde si užívala různých dobrodružství, které zajisté stály plno tělesné námahy, poznávala nová místa i nové lidi, s kterými se seznamovala a obdarovávala je svou životní filosofií a za to dostávala i jejich životní zkušenosti. Nezapomněla poznávat kulturu místa, a to jak tu starou – Maorskou, tak tu dnešní – včetně jí oblíbeného jazzu. Ani nešidila svůj jazyk a dopřávala si své oblíbené ryby se zeleninovým salátem a červené víno. Po celé tři měsíce svého výletu si psala deník a po návratu ve vlastním nákladu tento deník vyšel jako nádherná kniha: Babka Ťapka na kraji světa aneb Nový Zéland očima české babičky.

Ukázka z knihy:

Pátek – 21. února
Svítí sluníčko, je slyšet vrčení helikoptér, prostě nádherný den. Let jsem měla objednaný na desátou hodinu a před nastoupením se mě pilot ptal, jestli budu chtít udělat nahoře fotografii. „Samozřejmě!“

Letíme, připadá mi to všechno tak blízké, mám pocit, že jsem tak deset metrů od ledové stěny, až si říkám abychom nenarazili. Nahoře jsme přistáli, všichni vystupujeme, fotíme se, slunce svítí a obloha je celá modrá. Myslím si, že mě má Pán Bůh rád, když vyslyšel mé prosby. Ptám se pilota, jak jsme byli daleko od stěny, že jsem měla pocit, že tak deset nebo dvacet metrů.
 „Co vás napadá, dvě stě metrů!“ To tedy žasnu. Asi jak je tu řídký a čistý vzduch, tak si člověk myslí, že je tak blizoučko.

Když jsme se vrátili dolů, podává mi pilot krásné desky s panoramatem celého pohoří a s mojí fotografií, kde je dokonce na zadní straně diplom, že jsem dne 21.února 2003 vyletěla mezi nejvyšší australsko-asiatské vrcholy a to mezi ledovci Fox a Franz Josef. Je to moc pěkná upomínka.

 Národní park Mount Cook, což jsou jižní Alpy, s nejvyšší horou Nového Zélandu Mount Cook, která je vysoká tři tisíce sedm set padesát čtyři metry, je obklopena dalšími dvaadvaceti vrcholy, přesahujícími nadmořskou výšku tři tisíce metrů. Mount Cook byl poprvé zdolán o vánočních svátcích roku 1894.

Reliéf  Jižních Alp byl vytvořen za dlouhá tisíciletí především činností ledovců. Nejznámější z nich je Tasmanův, který je dvacet devět kilometrů dlouhý a tři kilometry široký. Je to jeden z nejdelších ledovců světa mimo polární oblasti a Himálaje.

Nejsnáze přístupné a rozlohou největší ze šedesáti ledovců Národního parku Mount Cook jsou ledovec Franze Josefa a Foxův. Jsou to majestátní veletoky bílého až tyrkysově zeleného ledu, sahající z velehorských výšek až do pásma křovin a buše. Patří k nejúchvatnějším přírodním krásám Nového Zélandu. Zatímco většina ledovců naší planety je v důsledku  globálního oteplování spíše na ústupu, tyto dva po řadě velmi chladných zim stále rostou a mohutní. Navíc nikde jinde na světě ledovce nesestupují a mírném zěměpisném pásmu tak blízko k moři jako právě tady. Oblast je rájem vysokohorských turistů a horolezců, kteří se tady můžou podle svých zkušeností a schopností vydávat na různě náročné ledovcové i kombinované túry.

Ledovec Franze Josefa spatřil zřejmě poprvé kapitán Cook, plavící se roku 1769 podél západního pobřeží novozélandského Jižního ostrova. Ledovec tehdy končil ještě o tři kilometry blíž k moři. Současné jméno mu dala Novozélandská vláda podle císaře rodné země rakouského geologa Juliuse von Haasta, který zde působil.

O půl dvanácté jsem už byla zase v hotelu a musela jsem si jít hned lehnout. Jednak mi již v helikoptéře zalehly uši a při návratu mě moc bolely a taky jsem byla z toho letu celá roztřesená.

V poledne za mnou přišla majitelka hotelu, co bych chtěla odpoledne vidět.
 „Chtěla byste se jet lodí podívat na White Herons?“
 „Ještě dneska?“
 „Samozřejmě, musela bych tam ale zavolat, jest-li vás ještě vezmou.“
Žasla jsem nad pohotvostí majitelky hotelu.
„Ráda se podívám na White Herons.“ Vůbec jsem neměla ponětí, o co se jedná. Po krátkém telefonátu mě informovala.
 „Za deset minut pro vás přijede auto a ta skupinka, která tam už je, na vás počká.“

To jsou služby! Už zase se nestačím divit. Ta ochota lidí, kteří pracují v turismu je obdivuhodná. Vím, že to je jejich chlebíček, ale s jakou samozřejmostí to dělají, žádné otrávené obličeje a ve styku s turistou jen s úsměvem a nevšední ochotou. Než pro mě řidič přijel, stačila jsem si ještě v pokoji vyhledat ve slovníku Heron, abych věděla, na co se vůbec pojedu podívat, jenže v mém kapesním slovníku z roku 1974 jsem tohleto slovo nenašla. Musím se dát prostě překvapit, ale bude to něco bílého.

Když jsme přijeli na to místo, čekající skupinka turistů k nám přistoupila a jelo se vedlejší polní cestou k řece. Tady jsme všichni dostali plovací vesty a přestoupili do motorového člunu. Rychlá plavba po široké, ale naprosto vyschlé řece byla úplným dobrodružstvím. Řeky jsou tu všechny velmi široké, protože musí pojmout vždycky velké množství vody, když tu mají takové prudké deště.

Dál jsme se ubírali pěšky asi dva kilometry a po vyvýšeném úzkém dřevěném chodníčku deštným pralesem, kde jsem opět nabírala z plných plic provoněný vzduch. Podél cesty byly na jednotlivých stromech tabulky s označením jako Putaputaweta, Kiekie, Katote a všechno to jsou názvy, které jim dali původní obyvatelé Nového Zélandu, Maoři.

Od průvodce jsme dostali pokyn, abychom se ztišili, že přicházíme k lokalitě White Herons. Došli jsem k dřevěné pozorovatelně, kde byl pro každého připraven dalekohled a my jsme mohli vnímat majestátnost bílých volavek. Posedávaly po keřích, občas se některá vznesla, jiné zase přilétaly, prostě něco nádherného. Byly zde samé staré stromy, hojně porostlé nahoře mechem a ve spodní části dalšími cizopasnými rostlinami. Měli jsem dost času je pozorovat a byl to zase nevšední zážitek.

Musela jsem obdivovat nápaditost Novozélanďanů, kdy z přirozeného hnízdiště ve volné přírodě asi padesáti bílých volavek dokázali udělat turistickou atrakci. Nejprve je musel nějaký lovec v nepřístupném deštném pralese objevit, pak k nim vybudovat přístup a nakonec dát široké veřejnosti najevo, že zde je něco mimořádného a obdivuhodného.

Majitelku hotelu, Rosemary, jsem k večeru pozvala do vedlejší restaurace na skleničku vína. Docela ráda přijala, a když jsem jí o sobě všechno řekla, kdo jsem a jak to přišlo, že jsem tady a že jsem moc šťastná, že tohleto všechno mám možnost prožívat, začala také vypravovat o sobě.

Narodila se tady, na Novém Zélandě, a kdy se její rodiče rozvedli, musela její matka se čtyřmi malými dětmi moc těžce pracovat, aby je uživila. Měla v té době na starosti velký dům, kde bylo osm bytů, které uklízela, a Rosemary, když dospěla, pracovala jako pomocnice u starých lidí, což byla moc smutná práce. Když se provdala za Thomase, koupili si farmu s ovcemi a tvrdě pracovali tam. Po létech ji prodali a pořídili si tenhle hotel, který teď obhospodařují už dvanáctý rok. Mají ale v úmyslu ho prodat a příští rok se chtějí podívat po Evropě.
 „A kde hodláte potom žít?“ nedokázala jsem udržet svojí zvědavost.
 „To ještě nevíme, ale asi se zase vrátíme sem, na Nový Zéland.“
 „Zase si pořídíte hotel?“
 „To rozhodně ne, to je člověk pořád v jednom kole a přece jen své roky už máme, takže nic takového namáhavého. Nejdřív budeme hodně spát.“
 „A vaše dcera pojede s vámi?“
 „Kdepak, ta už od dubna nastupuje práci v Austrálii.“

Koho zaujal úryvek (jeden den) z knihy paní Nyklové, může se více dozvědět na cestovatelčiných webových stránkách http://www.babkatapka.cz/ .