Zavolala mi kamarádka, která pečlivě čte všechny moje články, ty v Cestě nevyjímaje. „Poslyš, víš na co jsem zvědavá? Jestli dokážeš napsat něco na téma sport s ptáky nebo rybami.“ To tedy byla výzva. Okamžitě mi napadlo sokolnictví.

Byla jsem na pár zámcích, kde chovali dravé ptáky a návštěvníkům je v domluvených hodinách představovali.
Výři polekaně mhouřili oči, poštolky, rarohové a jestřábi seděli sokolníkům na rukavicích, na hlavách čepičky a na pařátech kožená poutka. Někteří se i trochu proletěli, jiní byli zase uklizeni do klecí. Jako sport mi to nakonec moc zábavné nepřišlo. Impozantní dravci jsou odsouzeni k životu potmě a sokolník toho taky moc nenaběhá. Pak jsem si přečetla něco o tom, jak se lovečtí sokoli cvičí a definitivně se mi tato aktivita přestala líbit. To takový kanár – panečku, to je jiná káva.

Ten náš se jmenoval Máníček a žil u nás patnáct let. Jako malá holka jsem ho dokázala celé hodiny pozorovat; jak poskakuje z jednoho bidélka na druhé, občas se jde napít vody nebo sezobnout pár zrnek semence a, když byl v dobrém rozmaru, jak zaklání hlavičku, přivírá oči a  zpívá. Litovala jsem ho, že je stále zavřený, ale on měl z volného prostoru hrůzu a když jsem jej při čištění klece vytáhla, splašeně poletoval pokojem, narážel do oken a ustrašeně pípal. Když měl domov čistý, na podlážce plavený písek a vydrbanou koupelničku, bylo nutné jej odlovit, protože sám cestu do klece nikdy nenalezl.

Otec na něj pořádal hon s utěrkou. Pomalu se k ptáčkovi plížil v pantoflích a županu, učiněný lovec Pampalini a na třetí až osmý pokus se mu podařilo přes kanára hodit čtverec látky. Pak jej opatrně sevřel i s utěrkou v dlaních a honem ho nesl do klece. A při tom huboval, že bych se už mohla naučit čistit klec tak, aby „ten pták“ neuletěl. Jenže „ten pták“ se při příští čistce zase potácel mezi kytkami na okně a tatínek se znovu změnil v čihaře. Myslím, že z toho měli zážitek oba. Máníčkovi ještě po půl hodině tlouklo srdíčko tak, že se mu na hrudi nadzvedávala peříčka a otec si šel pokaždé udělat silný černý čaj, aby se po tom lovu uklidnil.

Léta běžela a kanárek stárl. Očička se mu pokryla bělavou mázdrou, občas se stalo, že neodhadl vzdálenost bidýlek a spadl do písku a při čištění klece již nelétal; pouze hopkal po podlaze, ale klokotavý zpěv mu zůstal. Stále zakláněl hlavičku a zavíral oči, jen jaksi hodinu pro svoje konzerty nějak nevystihl. Zpíval zásadně od pěti do šesti ráno v neděli.
To bylo něco pro mého otce. Domnívám se, že v souladu se svou cholerickou letorou přímo číhal na to, až se ozvou první tóny ranního zpěvu. Pak se vymrštil z postele a za doprovodu tiše mumlaných „krucifixů“ a „himlhergotů“ spěchal ke kleci a s gustem přes ní hodil svůj kabátek od pyžama. Polonahý se vrátil pod peřinu a ještě chvíli láteřil na „toho ptáka, co má v hlavě vymeteno“.

Tahle nedělní rána byla pro mě zdrojem obrovské zábavy. Chichotala jsem se pod dekou a přemýšlela, proč prostě táta v sobotu večer, než jde spát, nehodí něco přes klec, aby se Máníček ráno tak brzo nebudil. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že by pro mého tatínka mohl být ranní úprk ke kleci něco jako sport.